Kagamibiraki FEJ 2019

Po sedmnácté jsem se letos vydal na kagamibiraki Evropské federace džódó, každoroční první cvičení tradiční formy Šintó musó rjú v Cartigny poblíž Ženevy. Teprve podruhé v historii se toto cvičení konalo bez účasti senseie Pascala Kriegera. Zatímco v roce 2016 byl náš učitel mimo Evropu, tisíce kilometrů od nás, letos byl pouhých několik kilometrů od tělocvičny bez možnosti s námi cvičit nebo jen být. Operace srdce, kterou absolvoval v prosinci, přinesla řadu komplikací, takže se pár hodin před kagamibiraki musel do nemocnice vrátit, aby podstoupil další zákrok. Přesto sensei poslal vzkaz prostřednictvím jednoho z učitelů, kteří ho navštívili. Sensei s odkazem na motto stáže (bez destrukce není konstrukce) vzkázal, že je třeba, aby se zbavil potíží ve svém těle, než začne znovu tvořit.

Stáž vedl Michel Ducret sensei, kterému asistovali ostatní učitelé úrovně menkjo kaiden. Sensei Krieger totiž myslel na dobu, kdy s námi nebude tak často a naznačil, co máme dělat dál. Michel je nejstarším z jeho aktivních žáků, je s ním v kontaktu čtyřicet let, takže tato volba byla docela jasná. Vedle něj samozřejmě působí v organizaci i osobnosti jako Fred Quant nebo Sergio Dieci a jiní (aktuálně 8 učitelů nejvyšší úrovně). Šest z nich se letošního kagamibiraki účastnilo. Jim asistují a na stáži asistovali ostatní instruktoři úrovně gomokuroku a šomokuroku. Pascal sensei s námi tentokrát nemohl být, ale zařídil, aby organizace fungovala.

Stáž začala v pátek 4. ledna ve 14 hodin společným cvičením učitelů. Cílem tohoto cvičení bývá obvykle “harmonizace” technik. Cvičí se na něm základní techniky a velká část kat. Učitelé se vzájemně neopravují, spíše se snaží shodnout na metodice. Přestože existuje více postupů, jak jednotlivé wazy provádět, na tomto cvičení se snaží vybrat ke každé technice ten jeden společný. Někdy to je docela náročné.

V šest večer tento trénink skončil a následovalo společné cvičení základních technik (kihon sótai). Stovka džódistů z celé Evropy opakovala a zdokonalovala tucet základních technik za dohledu učitelů menkjo kaiden. Ostatní učitelé se vmísili mezi žáky a asistovali jim. Tento postup byl dodržen až do konce stáže a zdá se být tím nejlepším. Nejvýše graduovaní učitelé tvoří program, vedou a opravují, zatímco učitelé nižších stupňů cvičí, jsou k dispozici a jdou příkladem. Perný den byl zakončen vydatnou večeří, kterou dokonale zvládá Claude D., mistr kuchař a člen ženevského dódžó SDK.

V sobotu jsme od devíti hodin do večera procházeli osnovami rjúha od omote po kage waza. Samozřejmě v několika skupinách dle pokročilosti. Začátečníkům se už tradičně věnoval jeden z učitelů mimo hlavní dódžó, zatímco ostatní dostávali instrukce od Michela a dalších tradičně aktivních učitelů. Michel nezapomínal na kendžucu, takže jsme během dne procvičili také základní techniky s mečem a katy odači Šintó rjú. Večer už tradičně proběhl společný přípitek a trojí banzai letos pochopitelně věnované Pascalovi a jeho zdraví.

Sobotní večer si užíval každý jinak. Někomu vyhovuje výroční schůze organizace, jiný degustuje mezinárodní lihoviny, vinné a chmelové nápoje, další se blaží hudbou. Většina obvykle kombinuje aktivní či pasivní účast na všech shora uvedených aktivitách. Tak tomu bylo i letos.

Nedělní část cvičení probíhala opět od devíti ráno – degustace nedegustace. Takže rozjezd byl jako obvykle pozvolnější. Atraktivní témata, ale probudila i ty nejunavenější z nás (z nich). Po dokončení kendžucu (kodači) jsme se dostali k druhé části osnov. Někdo procvičoval katy samidare a gohon no midare, další měli hodinu okuden waza. Neměl jsem osobně problém s únavou, sám jsem nedegustoval, ale kolena i hlava bojovaly se záludnostmi technik této úrovně. Okuden se totiž obvykle moc nevysvětluje, spíše se cvičí. Když už nějaké vysvětlení přijde, říkáte si: “nebylo to lepší bez toho?” Každopádně za sebe musím říci, že jsem za každou hodinu okudenu vděčný právě proto, že s ním stále zápasím a jsem rád, že to, jak se ta či ona technika cvičí, nemusím nikomu vysvětlovat. Podobný pocit jsem měl tentokrát při Ikkaku rjú džuttedžucu. Právě před koncem dopoledního bloku jsme cvičili právě techniky džutte a kusarigamadžucu. Každý podle toho, co zná, nebo měl u sebe, případně podle toho, co stihl.

Já sám jsem stihl vše, co se stihnout dalo. Po poledni jsem musel chvátat na letiště, takže jsem neviděl ani zkoušky ani poslední trénink. Dohnal jsem to doma, když jsem si opakoval vše, co šlo.

Děkuji za stáž i trpělivost všem a přeji brzké uzdravení svému učiteli.

Mějte dobrý rok.

Patrik Orth

Kagamibiraki2019kamiza

Kagamibiraki2019banzai

Kagamibiraki2019group

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *