Gryon - Stage des vendanges 2011
téma stáže Tradiční stáž džódó "des vendanges" proběhla po třiadvacáté tentokrát na novém místě v obci Gryon asi 1 110 metrů nad mořem. Já se na ní vydal po páté… a letos docela jinak. Vyrazil jsem odpoledne ve čtvrtek 27.10. vlakem přímo od dódžó do Otrokovic, odtud dalším a delším vlakem do Břeclavi (kde jsem téměř nastoupil do téhož a málem pokračoval do Maďarska), potom ještě delším do Vídně (Meidling). Tam jsem se prošel z nádraží na jiné (Westbahnhof), užil si tam tříhodinové čekání, abych posledním vlakem přes noc dojel do Curychu. V Curychu jsem v pátek brzy ráno vystoupil s nově nabytým knedlíkem v krku a počkal si do odpoledne na pomoc Charlese Martiga, který mě vzal do Gryonu (skoro čtyři hodiny autem). Přestože se to zdá složité, cesta nebyla o nic delší, než kdybych letěl z Prahy jako vloni. Navíc bych si neprohlédl Curych. Stáž začíná v pátek večer cvičením, které vede Pascal Krieger. Potom pokračujeme pod vedením dalších učitelů (hlavně Michela Ducreta, ale i jiných ze Švýcarska). Cvičení se účastní přes třicet džódistů, někdy víc jindy méně, hlavně ze Švýcarska, Francie, Itálie, Německa a Rakouska. Jak už bylo řečeno, pětkrát proběhla také s českou účastí… Jako obvykle přináším krátké resumé pro ty, kterým toto cvičení uniklo. Jako obvykle je to pohled můj, takže kdo ví, jak to všechno bylo. Pascal sensei nám jako obvykle nejprve vysvětlil motto a téma celé stáže, které napsal pro letošní kamizu. "Džó no tadaši hjóši" což znamená "správný rytmus hole." Jde o to, že každá ze sedmi sad kat či technik v Šintó musó rjú má svůj typický rytmus, tempo v jakém se správně provádějí. První omote waza se cvičí pomalu a přesně, v čúdan se začínají pohyby spojovat a tempo je o poznání plynulejší. Další je velice ostrá ran-ai waza (cvičená "s ohněm"), kde se potkávají přesnost a vysoké tempo z předchozích dvou sad. Potom cvičíme volnější, hlubší a zároveň výbušné techniky kage. Následují dvě rychlé sady - přímočaré samidare a pestřejší gohon no midare. Osnovy uzavírá opět klidnější, ale velmi přesný okuden. Tempo a vlastnosti těchto sad je třeba dodržovat. Pascal sensei nám popsal příklady cvičení ve špatném rytmu, zdůraznil že správný rytmus musí dodržet oba partneři a vysvětlil, že první (pomalá) sada není horší než druhá nebo některá z následujících. Pouze nás každá učí odlišné prvky, podobně jako kaligrafie. Můžeme si například představit přesné a zřetelné tahy pravidelného písma kaišo pro omote, volnější polokurzívu (gjóšo) pro čúdan a kurzívu (sóšo) pro ran-ai (samidare a gohon). Cvičení kage a okuden odpovídá styl psaní renšo, původně duchovní nebo formální, dnes především mistrovský způsob psaní.
téma stáže jinak Začali jsme cvičit kihon sótai tak, abychom používali střídavě tři rytmy pro každou z jednotlivých technik. Čtvrtý rytmus, hluboký a přesný jsme cvičili při zaujímání postoje (kamae) a po skončení techniky (motoe). Kihon se vlastně objevuje v různých sadách, tedy opravdu je třeba znát rychlejší nebo naopak pomalejší provedení té či oné techniky. Toto cvičení zabralo asi hodinu. Potom sensei odpovídal na otázky a ukazoval střídavě rytmy pro ty techniky u nichž nám to nebylo jasné. Zároveň ale zdůraznil, že to není nikde dané nebo určené, nenajdete to v nějaké knížce, jde pouze o jeho způsob provádění a každý by si měl hledat svůj vlastní. Samozřejmě tak, aby byla každá technika provedena správně bez ohledu na rytmus. Po kihonu jsme cvičili katy vždy po trojicích. Učidači vybral katu z omote, potom z čúdan a uzavřel sérii katou ran-ai. A znovu jedna kata z omote, další z čúdan a nakonec ran-ai. Po čase jsme vyměnili role a znovu - omote, čúdan a ran-ai. Tři sady, tři rytmy. Pascal sensei chodil mezi námi a opravoval chyby. Asi po hodině jsme přešli k dalšímu tématu, kterým bylo kage, styl renšo. Každý pohyb a tah je hluboký a přesný, pozice je daná, zbytečné pohyby tu nemají místo. Na rozdíl od omote (kaišo) musí být pohyb mnohem jistější. Díky senseiovým připomínkám jsem znovu objevil, že musím opravit chyby v "dávno" známých a "zvládnutých" pohybech. Už při tomto prvním tréninku na stáži mi Pascal sensei opravil cosi, co už jsem kdysi dělal správně (v ran-ai) a stejně i další učitelé (Michel, Coco a Yves) mě snadno přesvědčili o tom, že je třeba stále opatrně sledovat naučené pohyby. To je, proč jezdím na podobné stáže, zvláště mám-li kohokoliv učit, nemůžu počítat s tím, že mám "hotovo". Taková drzost ve mně určitě není. Pascal sensei ještě zdůraznil důležitost studia správné vzdálenosti v katách - změny rytmu v tóma, učima a čikama. Ještě jednou připomenul, že je třeba dobrá práce učidačiho, protože šidači sám katu ve správném tempu nezacvičí. Na závěr pátečního cvičení jsem dostal příležitost zeptat se mezi pokročilými na poslední detail nebo techniku týkající se džódó. Vybral jsem hosó miči v kage a dostal od senseie dokonalou odpověď. Přesnou a jasnou. Stačilo, aby mi vše ukázal. Vlastně nemusel říct ani slovo. Další ukázka nutnosti ustavičného studia (tu katu cvičím čtyři roky). Než jsme skončili, dostali jsme ještě poslední instrukce pro trénink kusarigamy respektive džutte po celý zbytek víkendu. Následovalo pár připomínek k tomu, proč s džutte a dalšími zbraněmi cvičíme a kdy. Tři hodiny s Pascalem utekly jak nic. Po společné večeři jsme se rozloučili a šli si odpočinout před dvoudenní stáží s ostatními učiteli. Sensei chvíli po nás vyrazil (dlouho po půlnoci) domů do Ženevy. V sobotu ráno přijel další učitel Jean-Pierre Pahud, nicméně dopoledne už bohužel necvičil Coco a odpoledne odjel Yves, takže stáž probíhala převážně pod taktovkou Michela Ducreta. Už jsem to psal dřív, jeho cvičení a hlavně výklad jsou velice zajímavé. A ani tentokrát to nebylo jiné. Kromě dobře postavených tréninků měl mnoho konkrétních připomínek u složitějších pohybů a pokročilých technik. Překvapivě jsme od rána ihned po kihonu (tandoku) začali cvičit techniky gohon no midare. V souladu s tématem stáže vždy jednu katu střídavě ve třech různých rytmech. Nejdřív pomalu, potom rychleji a v maximální rychlosti. Gohon no midare je trochu jako ran-ai, ale rychlejší a často pestřejší. Je to docela zábava ("Playground." P.K.). Mám tu sadu rád, ale s knedlíkem v krku se cvičí moc špatně. Takže v sobotu, stejně jako v pátek, jsem cvičil stále bez kiai. Během dopoledne jsme stihli probrat pouze první tři katy gohon, zatímco méně zkušení pracovali na vlastních technikách (od kihonu, přes omote k ran-ai). Odpoledne jsme po kratším učikomi geiko pracovali na samidare. Samidare waza je také plynulá série, ale techniky jsou velice přímočaré a katy tak nějak stručné. Jedno sražení, kryt a definitivní rána. Učitelé říkají, že je to první skutečně bojová sada. Je těžké (a důležité) vše správně načasovat. To znamená na poslední chvíli na moment, kdy už není cesty zpátky. Při samidare je dobré stále měnit partnery, nezvykat si na jednoho z nich. Je také důležitá přesná práce učidačiho, který musí pracovat velice přesně a dynamicky, zatímco je celou dobu pod tlakem šidačiho. Od kage až na konec osnov šidači víc a víc tlačí (seme) a učidači se musí dost snažit, aby se udržel na nohou… K večeru proběhla krátká ukázka pro veřejnost, pro obyvatele městečka. Pár (asi patnáct) jich přišlo, někteří odešli před koncem, jiní zůstali. Jako obvykle bylo enbu spíše pro nás. Ať už jsme ukazovali nebo koukali. Divák, laik těžko posoudí, cože to má vlastně vidět, zvlášť čeká-li Jackie Chana a všechny ty jeho kejkle. V sobotu večer jsme ochutnali místní vína (z té či oné vesnice kolem), popovídali si o všem možném a později vyrazili dvěma různými směry. Téměř všichni se přesunuli do restaurace na společnou večeři, někteří (já) do studené ubytovny zkusit se vypotit a dostat z krku ten knedlík. Přestože mi knedlík zůstal, bylo mi ránu o trochu lépe, takže jsem si cvičení užil víc. Nejdřív jsme procvičili základní techniky pro čúdan wazu (kuricuke a kiri otoši) a potom několik prvních kat z této série. Potom jsme opustili ostatní a pustili se do okudenu. S chutí jsem si procvičil všechny techniky z nejpokročilejší wazy, protože ještě chvíli potrvá, než je budu cvičit pravidelně tady. Tady jsme se sešli čtyři zatímco zbývající účastníci pracovali s učiteli, my cvičili samostatně. Teprve po nějaké době přišel Michel a dal nám možnost zeptat se na pár detailů. Když vše vysvětlil a ukázal vlastní náhled na tyto techniky, zbylo ještě jedno téma ke cvičení. Podle plánu jsme měli ještě procvičit něco z džuttedžucu (a kusarigamy). Cvičili jsme pouze ve třech. Jean-Pierre, Helga z Vídně a já. Oni jako zkušenější začali s kusarigamou, já se potom přidal s džutte. Nakonec jsme džuttedžucu cvičili všichni tři. Byla to moje druhá zkušenost zpestřená tentokrát o habiki (tupý kovový meč, iaitó). Přestože není meč ostrý a cvičíme pouze katy, zrovna moc jistoty jsem nemám. Přeci jen blokovat čepel čtyřiceticentimetrovým obuškem těsně vedle ruky nebo dokonce ještě kratším tessenem není zrovna nejbezpečnější… Nicméně pomoc učitele a trpělivost učidačiho mi pomohly, takže jsme postupně dopoledne i po obědě zvládli staré katy a přidali tři nové. Nebudu se rozepisovat o konkrétních technikách z okudenu nebo přidružených škol (fuzoku rjúha), nicméně je to skvělá zkušenost a přesně ten důvod, proč je třeba pilně a po řadě studovat předchozí osnovy. Skvěle vše do sebe zapadá. Odpoledne jsme zvládli také techniky kendžucu - nejdřív kihon a hned nato všech 12 kat. Po posledním cvičení (s džutte) jsme měli pracovat pár zbývajících minut všichni společně. Pokročilejší jako učidači, začátečníci na opačné straně. Jako obvykle na konci stáží. Chtěl jsem ještě procvičit pár kat, které jsme nestihl, takže jsem zůstal mezi začátečníky a zacvičil si s džó. Snad to tentokrát nevadilo. Seminář jsem absolvoval se ctí, asi v pěti katách jsem ze sebe dostal i kiai. Knedlík z krku jsem ale nakonec nedostal. Pro příště doporučuji účast na takovém nebo podobném semináři komukoliv, kdo má chuť intenzivně cvičit džódó, protože je tu hodně učitelů, skvělá atmosféra a dost příležitostí i místa. Je to jen na vás. Zpáteční cesta byla o celé dvě hodiny kratší. Takže jsem přijel v pondělí po stáži už v jednu hodinu odpoledne do práce… Knedlík neknedlík, ušetřil jsem den cesty a pár set korun za ní, takže jsem byl nakonec úplně spokojený.
panoramata v Gryonu ;)
prostorné dódžó s hasičskou zbrojnicí
kendžucu - Michel a Jean-Pierre při výkladu
text a foto: Patrik Orth Zlín, 3. - 4. listopadu 2011 webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
