Na skok v Maďarsku.
účastníci stáže Nepočítám-li letní školu 2010, učil Fred v Maďarsku po šesté. Po Budapešti a Szombathely vedl stáž tentokrát v Győru. My z Čech a Moravy (ze Zlína 3, z Prahy 5) jsme se po šesté tohoto cvičení s ním zúčastnili (nepočítám-li LŠ 2010). Kromě nás tu bylo také pár Maďarů. Pochopitelně Maďaři byli především ze skupiny Jošiho Katony, kteří cvičí džódó v Budapešti, Győru i v dalších městech. Tentokrát nás bylo celkově víc (asi 30) než vloni (16). Tolik, kolik si stáž s takovým učitelem zaslouží. A také cvičební prostor byl letos příjemnější, větší, světlejší a vzdušnější. Myslím, že to byla povedená generálka na stáž, kterou napřesrok tamtéž povede spolu s Fredem také Pascal Krieger. Co se cvičení týká, Fredova stáž se nesla v podobném duchu jako vždy. Rozděloval si nás na skupinky podle potřeby, úplní začátečníci (hlavně kihon a trošku základních kat), pokročilejší (kihon, omote, čúdan) a nakonec ostatní (totéž, ran-ai a kage). S těmi skupinkami postupně pracoval. Úplně nakonec jsme spolu s Fredem cvičili samidare a gohon no midare (Joši, Geza a já). Řekl bych, že tentokrát jsme všichni trávili více času cvičením kat než kihonu. Základní techniky Fred nevysvětloval tolik podrobně, při sótai (s partnerem) dokonce vybral jen některé. Ani učikomi a obvyklý kondiční kihon na místě netrval tak dlouho. Nechyběla hodinka základů s bokkenem (ken kihon) a samozřejmě nové katy pro většinu účastníků. Fred při výuce spolupracoval s námi pokročilejšími, čas od času nechal někoho z nás, aby se věnoval některé skupině a sám dohlížel na ostatní. Někdy si nás bral s sebou k nim, aby mohl lépe ukázat, co a jak. Při ukázkách pracoval spíše s místními, hlavně s Jošim. Možná i proto, že jsem se už pár dní pokoušel porazit chřipku (málem jsem na stáž nedojel) a Fred to věděl. Proto jsem byl v dódžó trochu stranou. Byl jsem docela rád, že na maďarské stáži konečně mohli vynikat Maďaři. Zaslouží si to. Také jsem si s chutí prohlédl, jak se Fred snadno přizpůsobil mnohem většímu a těžšímu partnerovi (Joši) během kihon sótai, omote a čúdan waza. Myslím, že se oba chvíli ladili, hledali společný pohyb, ale postupně bylo vše přirozenější a zřetelnější. Techniky bylo možné vidět, pochopit a napodobit. Ukázku dynamické ran-ai wazy si potom v neděli vysloveně užívali.
kihon sótai - Fred a Joši Nechci se opakovat, ale znovu bylo patrné, jak Fred zlepšuje svou techniku, jak nad ní přemýšlí a opravuje ji. Cvičí přesně, poctivě a přesvědčivě, ale nepřestává se učit. A navíc učí tak, že máte pocit, že je v dódžó právě pro vás. No na stáži jsem nebyl sám, tak jen doufám, že i ostatní to vidí podobně. Během stáže proběhly také netradiční zkoušky. Pouze jeden kandidát jako enbu zacvičil bezchybně vše, co bylo třeba. Potom se teprve dozvěděl, že skládal a úspěšně složil druhé kjú. Pro někoho se takový postup může zdát nedostatečně formální, já si ale vzpomínám na vyprávění o zkouškách, které absolvoval Pascal sensei v době vlastního studia. Tehdy prostě před Šimizu senseiem zacvičil všechny katy a složil zkoušky. Žádné komise a federace tehdy nebyly. Jen učitel a žák.
kengome Pro mě se tato stáž stala významnou také proto, že jsem byl po dohodě se svými učiteli uveden ke studiu džuttedžucu. Nepředpokládám, že jste četli každý z mých textů a reportáží anebo máte nastudováno vše o osnovách naší školy… Tak jen pro vysvětlení. Vedle džó a dalších zbraní v kurikulu Šintó musó rjú, nebo spíše vedle něho, figurují i další tradice. Jedna z těch dochovaných je Ikkaku rjú džuttedžucu. Byla vytvořena někdy v 17. století třetím hlavním představitelem naší školy. Tím byl Macuzaki Kinu'emon Cunekacu. Škola dnes používá hlavně osmihranný půl kilový kovový "obušek" s hrotem (džutte) a v některých případech i dřevěnou maketu složeného vějíře (tessen, nebo spíše nerozkládací tenaraši). Obsahuje celkem 24 technik, které jsou rozděleny do dvou sad. Na rozdíl od kendžucu nebo tandžódžucu cvičíme tuto školu nejdříve po zvládnutí osnov džódžucu. Jinak řečeno, po dokončení okuden waza džó cvičíme buď džutte nebo Iššin rjú kusarigama. Pro mě Pascal Krieger vybral jako první džutte.
džutte z dílny Milana Steckera Máme ohromné štěstí, že Pascal sensei bravurně zvládá obě tyto zbraně a pár let je vyučuje dál. V létě mě tedy sensei instruoval, čím začnu a kdy. Fred mi měl ukázat první katy Ikkaku rjú, abych se je učil a jejich fragmenty mohl procvičovat příležitostně u nás v dódžó. Přiznám se, že jsem se hodně těšil a dva krátké tréninky si užil jako malý kluk kolotoč, houpačku, poníka a žužu dohromady. Zároveň jsem opět zjistil, že to co vypadá jednoduše bývá mnohdy zatraceně těžké. Vyhnout se seku, správně napřáhnout a vést takovou zbraň, zastavit ji ve správný moment (to je dřív než rozbije hlavu) a navíc použít vhodné tenouči mi zase takový problém nedělá. Je to skoro jako kodači nebo tandžó. Ale vést partnera, blokovat jeho pohyb, kontrolovat meč, tlačit (seme), ve správný okamžik vše zastavit. Rukou, nohou, jednou zbraní v pravé ruce, druhou v levé… to tedy zvládám jen stěží. Stihli jsme s Fredem tři techniky a několikrát mi ho bylo líto, protože se dost snažil. Každopádně já mám pár dalších let na čem pracovat. Stáž v Maďarsku byla jednoznačně povedená. Utekla rychle a zdála se krátká. Osobně jsem z Győru neviděl víc než dódžó a ubytovnu, ale prý je tam krásně, takže napřesrok nás tam mají znovu. Je to kousek od nás a stojí to za to. P.S. Chřipku jsem nakonec zdolal, bylo to nutné :)
text: Patrik
Orth Zlín, 20. října 2011 webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
