šintó musó rjú

Stáž džódó v Padově 2011
12. - 13.11. 2011, Segio Dieci (menkjo kaiden) a Lorenzo Trainelli (oku iri)

Sergio připravuje téma semináře.

Účast na některém víkendovém semináři v Itálii (Padova nebo Řím) jsem plánoval dost dlouho. Pořád to z různých důvodů nevycházelo až se to letos na podzim konečně povedlo. Stejně tak mi unikalo delší cvičení s jedním z nejvýraznějších učitelů FEJ, kterým je bezpochyby Sergio Dieci. Sergio vyučuje spolu s Pascalem Kriegerem v Ženevě a já ho pravidelně potkávám na stážích federace roky. Obvykle s ním nebo pod jeho vedením můžu cvičit hodinku nebo dvě, ale neměl jsem ponětí, jak učí třeba právě dva dny v kuse… Přiznám se, že na mě nejdřív působil přísně a jeho poznámky ke cvičení byly spíše kritické, nicméně tyto poznámky mě vždy obohatily a donutily přemýšlet nad pohyby, které se učím. Sergio umí upozornit na slabé místo a také motivovat.

Vydal jsem se tedy cvičit do Padovy.

Po celonočním trmácení v autobuse jsem se v šest ráno ocitl na padovském nádraží, kde mě za hodinku vyzvedla místní šéfka Maria Rosa Valluzzi. Za další dvě hodiny, po kávě a sprše, jsem stále trochu dezorientovaný vstoupil (zatím beze zbraní) do dódžó, kterým byla pro první den semináře plátěná hala sportovního centra padovské univerzity (CUS Padova). Vyfasoval jsem džó a zkoušel se zahřát. V takovém dódžó bývá v listopadu kosa. To dá rozum.

Sergio dorazil s italskými přáteli s nepatrným zpožděním přímo z letiště v Benátkách. Ihned začal připravovat kaligrafii s tématem semináře. Rozložil na zem papír a štětcem napsal pár znaků. Nebyl sice spokojený s výsledkem, ale vysvětlil, že tématem tohoto semináře je keizoku wa čikara nari. Něco jako síla vzniká z kontinuity. Upřesnil a později i několikrát připomněl, že pohyb nemá být přerušovaný a potom bude silnější. Naznačil také druhý význam tohoto rčení, jiný význam kontinuity. Pokračování našeho studia, opakující se události jako jsou podobné semináře a také pravidelné cvičení.

Začali jsme tedy s cvičením. Nejprve jsme zopakovali kihon tandoku, všichni společně. Potom nám Sergio vysvětlil, jak správně stát a držet džó v nejzákladnějším honte no kamae. Docela bezprostředně a originálně - sundal si horní díl keikogi a ukázal jak směřovat tělo a lokty, jak zavřít podpaží, jak funguje tento postoj při změně z jedné na druhou stranu. Stručné, názorné a jasné. Ostatní směli naštěstí zůstat oblečení.

Potom jsme cvičili celý zbytek dopoledne, něco přes dvě hodiny, jen a jen učikomi geiko. Měli jsme oba ve dvojici pouze džó a snažili se správně provádět čtyři nejdůležitější techniky (honte, gjakute, hikiotoši uči a maki otoši). Nejprve nás opravoval Lorenzo, potom Sergio, který předtím trochu času věnoval úplným začátečníkům. Sergio vždy vybral jeden bod k opravě, jednu drobnost, která je pro správnou techniku zásadní. Snažili jsme se postupně správně zvednout džó i tělo ve vhodném okamžiku po úderu, měli jsme zasahovat prostor poblíž ruky (cuby v případě meče), hledat ideální úhel. Potom bylo třeba rozdělit pohyb těla a hole a následně je správně spojit. Není to snadné všechno vstřebat, ale když na to přijdete, zjistíte, že to dává smysl… a hlavně že to funguje.

Sergiův výklad je (pro mě osobně) vždycky jako rébus nebo hlavolam. Chvilku trvá, než člověk aspoň trochu tuší o čem mluví. Musí to vyzkoušet, ale když na to přijde, zjistí, že je to vlastně prosté. Je to takové malé satori, satoríčko.

Po dvou hodinách v dódžó jsem se (snad) začal orientovat.

Po skvělém a vydatném obědě (těstoviny a geniální Melanzane alla parmigiana) jsme se vrátili do haly. Sergio s úsměvem prohlásil že „dáme trochu učikomi“ a všichni nejspíš mysleli, že je to vtip. Ve skutečnosti jsme opravdu znovu cvičili učikomi geiko. Byla to jen chvilka, spíše na zahřátí, ale hlavně netypicky ve trojici. Což bylo dost zajímavé a živé. Potom jsme cvičili tři příbuzné techniky kuri cuke, kuri hanaši a tai atari. Vždy s novým partnerem a takříkajíc bez varování. Jednu druhou nebo třetí techniku, které mají vždy stejný začátek, ale úplně jiné vyústění. To byla poutavá záležitost. Intenzivní práce pro oba partnery. Překvapilo mě, jak se člověk těžko přizpůsobuje na straně učidačiho, neví-li, která technika přijde.

Nakonec jsme se věnovali asi hodinku katám. Začátečníci a méně pokročilí měli svůj program, my se věnovali katám gohon no midare. Tady je kontinuita pohybu klíčovou. Doděláte jednu techniku, ale nemůžete přestat, protože okamžitě následuje další. Cvičili jsme ve dvou rytmech, pomalu na zažití pohybů a potom v tempu tak, jak má tato waza být. Sergio byl celou dobu u nás a pomáhal nám správně cvičit. Lorenzo pracoval s ostatními. Pomáhal jsem s ukázkami technik, byl jsem nervózní a dělal chyby. Sergio je neskutečně přesný a to mě znervózňuje…

Uteklo to. Za několik desítek minut se už nedalo cvičit. V hale nebylo osvětlení, takže jak se stmívalo venku, tak se setmělo uvnitř. Škoda.

Sobotní část semináře nezklamala. Sergio i Lorenzo zde odučili pár zajímavých hodin, kdy jsme probírali především a hlavně základy. Pro mě ale z docela jiného úhlu než jsem zvyklý. Večer jsme se šli kouknout do centra města. Vedle jiného jsme nahlédli do Baziliky sv. Antonína, která je překrásná. Škoda, že nebylo víc času a světla. Kdo má rád historii, musí do starobylé Padovy.

Pořadí věcí následujících - aperol spritz s výkladem, trocha povídání o Lorenzově nedávné návštěvě Japonska, vydatná večeře v pizzerii (pizza a oslavné tiramisu se sektem), spousta povídání o všem možném se Sergiem, klesající víčka a KONEČNĚ také spánek v posteli.

V neděli jsme cvičili v jiné hale. Ta byla o poznání teplejší, přestože se na ploše obvykle hraje hokej. Tedy ten na kolečkových bruslích. Zvláštní a ještě zvláštnější byl krucifix nad vchodem do haly. Takový měla naše babička v kuchyni...

Znovu jsme začali cvičit kihon tandoku. Další hodinu jsme se věnovali bokkenu. Cvičili jsme několik forem suburi, nebo učikomi. Začali jsme bez partnera, potom ve dvojicích. Po pěti deseti minutách následovali opravy pro všechny. Mezitím Sergio chodil mezi námi a opravoval jednotlivce, nebo sám cvičil. I já jsem schytal poměrně zásadní opravu, takže mám znovu nový podnět k práci a přemýšlení.

Po bokkenu jsme se rozdělili na dvě hlavní skupinky. V jedné pracovali všichni na džó katách spolu se zkušenějšími spolužáky. Já spolu s učiteli procvičoval silnější půl hodinu Ikkaku rjú džutte. Moje třetí zkušenost s touto zbraní, zatím nejspíš nejvýraznější. Sergiův výklad mě nadchl. Přestože jsem měl (od Pascala senseie) nařízeno techniky jen trochu poznat, myslím, že díky tomuto semináři jsem směl nakouknout poměrně hluboko. Sergio je skvělý technik, ví přesně jak má člověk cvičit jednotlivé části kat a také zná jejich verze z minulosti. Nepřekvapí, že jako Pascalova pravá ruka umí vysvětlit, kdy je třeba zapojit boky, zbraň a zbytek těla… Ukázal mi poměrně pečlivě co se vlastně musím učit. Skvělé.

Sergio se musel přesunout také k ostatním, takže nám s Lorenzem řekl, ať si dáme ran-ai. Ať si prý „také trochu cvičíme“. Tak jsme se taky trochu poprali s tempem a technikou.

Po obědě (znovu vydatném, rychle a skvěle připraveném) jsme se vrátili do haly na poslední trénink. Bylo nás už méně. Každý teď studoval techniky a katy, které se ho týkají. Sergio se tentokrát věnoval méně zkušeným. My se vrátili ke gohon no midare. Zkoušeli jsme opravit chyby z předchozího dne (kasumi no midare a kengome no midare). Sergio se u nás párkrát zastavil, aby odpověděl na otázky a přidal pár detailů. Myslím, že to šlo o něco lépe než v sobotu.

Na závěr mi Sergio ještě nabídl výběr techniky. Stejně jako Pascal mi umožnil maximálně profitovat ze stáže, dlouhé cesty a učitele. Tak jsem ho poprosil o vysvětlení posledních tří kat z okudenu, protože je ještě nemám zažité. S ohledem na ostatní (tj. Maria Rosa) jsme nejdřív procvičili úvod okudenu a po chvíli i ten slíbený závěr, s nímž nám přišel pomoci Lorenzo. Skvělé vyvrcholení stáže, řekl bych.

Čas se nachýlil. Po závěrečném uklonění a poděkování proběhly ještě zkoušky a byl čas se sbalit. Rozloučili jsme se a já se vydal čekat na nádraží. Ještě na nástupišti jsem si zkoušel nové katy.

Přestože byly cesta dlouhá a vyčerpávající, nelitoval jsem. „Moje“ letošní desátá stáž tradičního džódó byla příjemným završením intenzivního a pestrého roku v Šintó musó rjú. V Padově jsem určitě nebyl naposledy.

Foto galerie ze stáže je zde.

P.S. Ve stejném termínu probíhala stáž v Drážďanech, kterou vedl Kees Bruggink (gomokuroku). Stáže se účastnili džódisté z Prahy, členové české skupiny FEJ.

text a foto: Patrik Orth

Zlín, 26. listopadu 2011

webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek

webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz