šintó musó rjú

Letní buDólomity :)
Alpine Budo Seminar 1. - 4.7. 2010, Soraga, Val di Fassa

Jedna z významných a pravidelných akcí, kde každý rok vyučuje Pascal Krieger džódó, probíhá v Itálii. Je to "Alpský seminář budó", kde se Šintó musó rjú střídá spolu s jinými disciplínami a Pascal sensei s dalšími učiteli. Současně i střídavě tu probíhají intenzivní tréninky aikidó, iaidó, kendžucu či aikikenu, už zmíněného džódó s paralelně vyučovanými zbraněmi a dokonce džúdistické ne wazy (boj na zemi). Mezi ostatními učiteli figurují Malcolm Tiki Shewan, René Vandroogenbroeck (příště už jen VDB), jimž asistují Daniel Leclerc a Lorenzo Trainelli. Tréninky džó spolu se senseiem Pascalem vede už tradičně Sergio Dieci a s nimi tentokrát i Jean Pierre Pahudd. Vypisovat všechny jejich stupně a zkušenosti nebudu, cvičit a učit umí a to je pro mě důležité.

Této akce jsem se zúčastnil už v létě před dvěma lety ve Val di Sole… Letos se cvičení konalo o kopec dál ve Val di Fassa, také asi 1 300 m.n.m, od 1. do 4. července. Z Česka, ze Zlína a ještě přesněji z Jižních Svahů (cca 850 km odtud) jsme tam byli dva… a cvičení jsme si užívali.

A jaké to bylo?

Každý máme něco. Někdo jezdí do Alp lyžovat, já tam jezdím cvičit… vodní sporty (bez ohledu na skupenství) mě totiž nezajímají a cvičit vlastně jezdím všude. Tedy cvičení mě dovedlo do Alp a třeba také k Atlantiku, Pacifiku i pod Tatry. Možná jsem trochu omezený, ale s tím se už nic nedá dělat. Takže po deseti hodinách na silnicích čtyř zemí jsme po půlnoci dorazili před kemp Catinaccio Rosengarten. Takový byl plán. Pár hodin se vyspat a hned ráno kolem šesté do dódžó. Protože jsme neznali přesný harmonogram cvičení (tvoří se průběžně), přišli jsme na první trénink (iaidó) trochu pozdě (to v plánu nebylo) a hned se zapojili. Zatímco v dódžó, kousek vedle nás, funěly dvě desítky džúdistů (spíše rekreačních) pod vedením Pascala senseie při kočkování na zemi (ne waza), na naší straně bylo docela ticho, jenom se skoro neslyšně blýskaly čepele. Zleva se ozývalo "frk", "uf", "grrr" a občas někdo ztratil vědomí, vpravo jsme cvičili kihon, techniky jedno i dvojručního tasení - v terminologii této školy - katate nebo morote nuki. Potom jsme totéž cvičili ve dvojici s bokkenem.

Iaidó tu každé ráno od 6.30 učívá Daniel Lerclerc. V Evropské federaci iaidó (FEI), která má své vlastní učitele, osnovy, standardy a stupně se cvičí jednak Musó šinden rjú, vedle toho v pokročilejší fázi také Takenouči rjú a Rjúšin džigen rjú. První z nich znám a zkouším cvičit s jinými učiteli, i když jisté více méně výrazné rozdíly tu jsou. Ty dvě další vídám na ukázkách v provedení Pascala senseie a také Jean-Louis Martina a dalších. Na Rjúšin džigen rjú ještě přijde řada.

Po prvním rychlém rozcvičení při iai, otevření semináře při společném pozdravu, následoval hodinový trénink džódó venku před dódžó (za hotelem Sayonara, kde byli ostatní ubytovaní). Tedy pro nás ort(h)odoxní džódisty, zatímco aikidisté cvičili aikidó, další s bokkenem - aikiken nebo iai. Pascal sensei si jen na staré ošuntělé džúdógi navlékl hakamu a začal se nám věnovat. Nejdřív jsme cvičili kihon tandoku (techniky bez partnera), potom jsme se rozdělili dle pokročilosti na tři skupiny. V té naší čtyřčlenné jsme pracovali na dvou katách kage waza (cuba wari a monomi). Pascal sensei pendloval mezi dvěma méně pokročilými skupinami a spíše ke konci dorazil i k nám. Nechal si ukázat techniku cuba wari a okomentoval výsledek našeho tréninku. Připomněl, že kage se nikdy moc nevysvětlovalo, že se mnohem víc musí cítit. Je v něm kladen důraz na velké dýchání (kokjú) a je třeba, aby bylo cvičení jiné než u "statického" omote nebo "plynulejšího" čúdan. Člověk svůj pohyb jakoby zamrzne, zastaví, aby vzápětí prudce vystartoval. Ne, že bychom to nevěděli… ale asi pořád nevíme, jak na to. Začali jsme cvičit druhou techniku (monomi) a zkoušeli aplikovat to, co po nás sensei chtěl.

Mimochodem, právě na tomto prvním tréninku se mi rozsvítilo. Při kage no cuba wari jsem dostal od senseie takovou ránu po hlavě, že se mi okolní hory (panoramata) v tu chvíli zdvojili. Alespoň jsem se probudil.

Po snídani pokračovalo cvičení společně se všemi ostatními. Nejdřív Pascal a hned po něm (po dvouminutové přestávce, myslím) Tiki sensei vyučovali nějakou tu techniku s bokkenem. Pracovně tomu říkám Kriegeroviny, ale ony to budou spíš Shewanoviny… kdo ví. V každém případě šlo třeba o velmi plynulé maki otoši respektive uči otoši proti cuki. To se vždycky hodí. Tiki Shewan potom shrnul cvičení, které probíhalo odpoledne den předtím a o které jsme přišli. Pro mě velmi zajímavá část tréninku začala vysvětlením saja ate, úderu pochvou meče. Zde šlo vlastně o cílené vyprovokování útoku. Právě o tom jsem psal před pár dny - s ohledem na historii a etiketu - a teď byla možnost vyzkoušet vše v praxi. Jde o to, že pouhý kontakt třeba sajou o saju protivníka mohl být záminkou k souboji. A tady šlo o cílený útok, na jehož začátku je silný úder do saji soupeře, kterého míjíte a okamžité tasení a útok. Tato změna iniciativy, předejítí útoku mě na stáži potkali ještě jednou, ale to bych předbíhal… Do konce tohoto bloku jsme probrali ještě pár technik tasení ve dvojici, které přímo vycházejí z Rjúšin džigen rjú. Ty pohyby jsou "unikátní", jiné než ty, které cvičíváme v iaidó u nás v dódžó (ZNKR iaidó nebo Musó šinden rjú) a já jsem rád, že jsem viděl, jak fungují ve dvojici. Konečně mi dává smysl iai, které už mnoho let představují na ukázkách mí přátelé a učitelé džódó.

Odpoledne jsme se nejdřív podívali na iaidistické zkoušky a potom pokračovali s džódisty cvičením ve skupinách. V té naší jsme nejdřív pracovali na samidare waza. Spolu se Sergiem jsme cvičili jednak plynulé hiki otoši v úvodní části této sady a potom techniku kuri cuke (respektive maki otoši) na konci prvních dvou kat. Sergio to s úsměvem popsal jako kóan, tedy neřešitelná nebo možná nelogická hádanka… řekl bych, že to sedí. Stále nacházíme komplikace a různící se výklady v tomto docela jednoduchém sražení meče. Se Sergiem jsme pracovali ve svižném tempu, znovu v malé skupince (5 + on) tak, že jsme stále měnili partnera. Ostatní skupinky cvičili katy omote, čúdan a později i ran-ai. Po hodině nebo dvou jsme se všichni džódisti potkali s Pascalem, který odpovídal na otázky týkající se dosavadního cvičení… Pár minut nato jsme se znovu rozdělili. Já, Jean-Pierre Pahudd a Helga Wurth jsme měli pracovat na kompletním gohon no midare - po jedné katě. Pascal sensei přišel každých deset patnáct minut, aby zkontroloval, jak nám to jde. Měl jednu nebo dvě připomínky ke každému z nás, občas se postavil proti nám jako učidači, a až potom nechal nás cvičit další katu. (U kasumi no midare jsem mu vrátil ranní ránu do hlavy… Nerad, samozřejmě.) Pokaždé připomněl, že máme cvičit velmi plynule (charakter této sady). Asi po hodině intenzivní práce, když si všiml, jak se pečeme na sluníčku, funíme a spěcháme, spokojeně se usmál a řekl: "Zpoťte se tím." Tak jsme to udělali :)

Večerní ukázku kaligrafie jsme vynechali a přesunuli se do stanu relaxovat. Začalo pršet a nepřestalo až do rána. Ranní vstávání do chladu a vlhka nebylo nic příjemného… Ale překonali jsme lenost (i díky tyrolským lidovkám linoucím se z kempingového rozhlasu) a po šesté hodině stáli připraveni před dódžó.

Další trénink iaidó, doprovázený funěním a frkáním odvedle, začal na naší tiché straně obvyklým katate nuki. Asi v polovině tréninku jsme začali cvičit katy Omori rjú (šoden Musó šinden rjú), každou z kat dvakrát nebo třikrát podle potřeby. Protože techniky nikdo nevysvětloval, snažil jsem se je cvičit tak, jak je znám. Rozdílné furi kaburi (nápřahy) nebo způsob provedení nótó jsem si uvědomoval a občas zkusil. Jiné směry a metody seků jednotlivých technik jsem nechal být, až na jednu výjimku. Při rjútó jsem napodruhé zkusil změnit směr na úplném závěru katy… Tehdy Daniel cvičení přerušil a zeptal se, jestli mám nějaký důvod, proč jsem to zacvičil jinak. Když jsem mu vysvětlil, že jsem to zkusil po jejich, ale že to znám jinak. S úsměvem řekl, že je to maličkost, že to mám dál dělat po svém, tak jak to znám, protože to, co jsem udělal nebylo ani po našem, ani po jejich (my tomu říkáme prasopes). Této rady jsem se držel až do konce, nemá moc smysl napodobovat něco, čemu nerozumím.

Po iaidistickém rozehřátí jsme se přesunuli ven. Zatímco v tělocvičně bylo teplo a hlavně sucho, venku byla pořád ještě zima (7.00 na horách) a hlavně vlhko. Cvičili jsme kihon sótai (techniky džódó ve dvojici) až do snídaně… Pascal sensei nejdřív jen procházel kolem nás a nenápadně připomínkoval, na závěr se ale spolu se Sergiem přidali k začátečníkům a pomáhali jim s jejich nedostatky (rozuměj oba cvičili jako učidači). Nakonec sensei doplnil několik informací k maki otoši (další kóan) a jiným technikám.

Dopolední cvičení mělo probíhat venku, mimo prostor hotelu a dódžó. Konkrétně na Conca di Fuchiade asi 1 900 metrů nad mořem. Už v devět ráno začalo pražit sluníčku a za chvilku nebylo po zimě a vlhku ani památky. Těsně pod ten kopec jsme přejeli auty, posledních pár kilometrů jsme museli po svých. Čekal jsme deseti, patnáctiminutovou procházku. Jenže z parkoviště k našemu vysekanému plácku (1 970 m.n.m.) jsme šli asi hodinu. Trénink začal před jedenáctou a trval do dvou hodin odpoledne. Kolik stupňů Celsia bylo nevím, stejně se to měří ve stínu a my byli na slunci… Cvičení (kendžucu a iai) vedl Tiki sensei. Džódističtí júdanša (my) měli zvláštní cvičení stejných nebo podobných technik z Rjúšin džigen rjú tentokrát s tandžó a Pascalem Kriegerem. Jak to říct - velmi podobné techniky z naší Učida rjú (tandžó = krátká hůl) a zmíněné školy iaidó jsme zkoušeli v docela volné formě. Zatímco Učida rjú se cvičí ponejvíc proti partnerovi s obnaženým mečem, tady jsme téměř totožné techniky cvičili proti tasení meče. Na řadu přišla i nějaká ta forma maki otoši s krátkou holí a uke nagaši, tedy to, co v osnovách naší školy užíváme pro jiné zbraně. Když jsem si s něčím z toho nevěděl rady, Pascal sensei naznačil, že to mám jen zkoušet… "Prostě džucu!" Tedy důležité je, aby ta či ona technika dobře fungovala. Ostatní - aikidisté, iaidisté, džódističtí mudanšové - ostřili své iai a kendžucu schopnosti. Na závěr jsme se k nim na pár desítek minut přidali, abychom vyzkoušeli ještě nějaké další techniky.

I když jsem vše zkoušel s ostatními, byla tato část pro mě osobně spíše informativní. Nemám potřebu to, co jsem zdaleka nezvládl někoho učit, ale jsem rád, že jsem viděl další vysvětlení (bunkai) některých pohybů. Neznám názvy kat Rjúšin džigen rjú, ale fascinuje mě technika, kdy se provádí tasení a kiri otoši, (čiburi) i nótó jedním pohybem… A výklad? Jakmile míjíte protivníka, jen vytáhnete meč, proseknete šikmo krk a jdete dál. Nebyla to žádná selanka v tom starém Japonsku.

Po obědě na chatě v horách následoval přesun zpátky. Při scházení dolů mi nebezpečně tuhly nohy, cítil jsem se připečený a unavený. Nakonec jsme k autu dorazili a brzy i k dódžó a hotelu. Další trénink měl probíhat od pěti odpoledne, takže asi za hodinku… a tu jsem trávil válením se v trávě a vstřebáváním dat.

V džódistické skupině jsme v pozdním odpoledni cvičili opět rozděleni dle pokročilosti. Pascal sensei mě spolu se Sergiem poslal učit se katu sengači z okuden waza. Ačkoliv jsem s tím nepočítal a proběhla na to téma krátká diskuze, začal jsem cvičit okuden právě na tomto semináři. Sengači (něco jako "zvítězit předem") je právě ta technika, kdy se kazari (tradiční pozdrav) změní v útok. Je to již dříve zmíněné převzetí iniciativy ze strany šidačiho. Těším se na další techniky z okudenu, protože, jak se zdá, i tady stejně jako v kage, jde o dobré načasování, velké kokjú a rytmus především.

Pascal sensei za námi přišel, abychom doprobrali sengači a zeptali se na detaily. Sám měl nějakou tu připomínku a poznámku. Potom jsme se vrátili k ostatním a pomohli jim v čúdan a ostatních wazách. Po očku jsem zahlédl ostré tempo ran-ai jedné ze skupin a také začátečníky, kteří nepřestávali pilovat omote. Poslední část cvičení mě ještě chvilku Sergio dusil při gohon no midare, zvláště při kasumi. Tady se pomocí hole odhazuje "celé tělo" protivníka a protože jsem v dětství nejedl dost polévky a taky vtipné kaše, neměl jsem dost síly nebo důvtipu a moc mi to nešlo… Navíc jsem se cítil dost vyčerpaný z celodenního (dvou) cvičení na přímém slunci, v tmavém keikogi a hakamě. Taková generálka před týdenní letní školou v srpnovém Maďarsku. Takže poslední patnáctiminutovku (bez vedení a dobrovolnou) jsem vypustil a pozoroval aikidisty s džó. Spolu s VDB cvičili velké a plynulé pohyby s džó, kterým nerozumím. Těší mě, že je těší to cvičit.

Večer v kempu, prakticky ihned po příjezdu, začalo znovu pršet a bouřit. Taktak jsme se najedli, uklidili vše do stanu a auta a zalehli. Ráno se znovu mělo cvičit.

Poslední trénink iaidó, znovu po šesté hodině, nebyl otevřený pro lidi mimo Rjúšin džigen rjú. Já se to dozvěděl až na místě. Prý ale můžu zůstat a v rohu tělocvičny cvičit sám to, co znám. Takže jsem asi šedesát minut cvičil iaidistické seiteigata. Každou z nich pětkrát dokud neskončil jejich trénink. Ke konci začali přicházet aikidisté a džódisté a já se cítil trochu trapně. V dódžó jsem byl vlastně sám, narušující trénink na který nepatřím. To se prostě stává a ani Lorenzo (organizátor) a ani Daniel (učitel) mi to nezazlívali hlavně proto, že mi nikdo předem o této změně neřekl.

Před snídaní proběhl trénink nejpokročilejších džódistů, kteří procvičovali kusarigamu a džutte. My ostatní jsem cvičili ještě jednou sótai a nakonec učikomi geiko. Potom za námi přišel Pascal sensei, aby odpověděl na poslední dotazy semináře. Některé z nich sám vyvolal, když ho zajímalo, kdy se mění šómen na kesagiri respektive jokomen. Odpověděl jsem mu, že vlastně kdykoliv a trefil jsem se… On totiž hodně napovídal. Ano v případě pokročilejších technik, protože nejsme svázáni nějakými standardy, je možné vidět, že se svislý sek změní v šikmý. Nápřahy jsou kratší a cíle jednotlivých seků se mohou měnit. Ačkoliv tu je řeč o katách, přeci jen jde o starou školu, která si musela nechat jistou volnost a tvořivost vzhledem k různým situacím.

Poslední trénink byl přípravou na enbu. Enbu, složené ze všech disciplín vyučovaných na semináři, se mělo konat kolem poledne. Zbývalo tedy dost času na procvičení jedné nebo dvou technik, které jsme měli předvést. Pascal sensei tentokrát převzal roli učidačiho pro každého enbušu… Od začátečníků přes pokročilé až k okuden waza dělal každý z vybraných jednu techniku. Já dělal katu z kage a okudenu, Helga Wurth samidare a gohon no midare. Během toho přípravného tréninku jsme měli cvičit znovu a znovu, střídavě svou techniku se senseiem, který ji zhodnotil, poopravil nebo nechal znovu zacvičit. Vysvětlil, že enbu je vlastně hraní boje, tak jako hraní divadla. Je tedy nutné předvést techniku co nejpřesvědčivěji - vžít se do role, když se nepovede, nedat to na sobě znát. Zůstat chladný a ostrý. Při všech těch přípravách mi neopomněl ukázat jak má vypadat kage (znovu) a protože je přímočarý ukazoval mi to velmi razantně. Úder na zápěstí, kterým mě opravil by snesl srovnání s leckterým kendistickým zásahem kote… jen ta polstrovaná rukavice nám chybí. Bylo tedy na co navázat.

Samotná ukázka proběhla v dódžó. Nejdřív aikidó, potom džódó, kusarigama a džutte a nakonec iaidó. Sledovali ji jednak ostatní účastníci semináře, ti kteří nebyli pro enbu vybráni a také nemnoho diváků z okolí. Tipuji to spíše na hotelový personál nebo hosty. Nejde obvykle o nějakou exhibici nebo nábor. Takže zřejmě ve městě o nějaké ukázce nikdo moc nevěděl. Možná je to škoda, ale třeba to tak má být. Enbu vedle pravidelného tréninku a zkoušek tvoří součást našeho cvičení. Stres při ukázce před učiteli, nebo ostatními žáky, nebo přímo proti nim má svou hodnotu. Nejde o lepší či horší metodu, ale o další způsob procvičení technik.

Po ukázce, uzavření semináře a rozloučení s těmi, které jsme ještě zastihli, nezbylo než se vydat k domovu. Během těch dalších deseti hodin na cestě jsem si v duchu hodnotil uplynulý prodloužený víkend. Namísto poznámek k němu (sensei nám poradil, abychom si na stážích poznámky dělali) jsem si až doma a s odstupem napsal tento report. Ostatní, co jsem si nezapamatoval, se vynoří ve správnou chvíli. Prostě se rozpomenu. Pascal sensei i ostatní učitelé a spolužáci nám umožnili skvěle si zacvičit a naučit se dost podstatných věcí. Zdaleka ne vše šlo a jde okamžitě, něco neumí vstřebat hlava, něco ještě nedokáže tělo… ale já věřím, že se vše kamsi ukládá a při poctivém cvičení to včas vypluje a půjde to "samo".

text a foto: Patrik Orth
Zlín, 10. - 11. července 2010

webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2010 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek