|
4. Seirjúkai gaššuku
Jelikož jsem skoro rok neměl možnost se zúčastnit semináře Šintó musó rjú džódó, rozhodl jsem se si to vynahradit a vyrazit na atraktivní, byť trochu dražší, seminář do Japonska. Do Japonska je daleko skoro odkudkoliv, někteří účastníci cestovali i dva dny. Mě naštěstí z Atlanty letěl přímý let, takže jsem po cca 12 hodinách v pátek odpoledne svěží a čilý vyskočil z letadla a po předem pečlivě naplánované (a jak jsem později zjistil, skoro nejsložitější možné) trase jsem se různými vlaky, metry a autobusy přepravil do Bunbukan dódžó, kde jsem spolu s několika dalšími účastníky přespal. Ráno jsme se pod vedením Micka a Suezawy senseie vydali na samotný seminář.
ze semináře Ten se konal v městě Macumoto, 2 až 3 hodiny vlakem od Tokia. Přesněji řečeno v Macutake sanso (horské chatě), další půl hodiny autobusem od Macumota, takže z města samotného jsme toho moc neviděli. Z horské chaty se vyklubal útulný hotýlek v japonském stylu, který pro nás zajišťoval kromě přespání také výborné japonské jídlo a horkou koupel (kousek od hotelu jsou navíc veřejné lázně, které prý také stojí za navštívení, ale tak daleko jsem se večer nikdy nedoplazil). Semináře se účastnila početná výprava Australanů (kteří to tam mají v podstatě za rohem, slabých 8 hodin letu), několik Japonců, a jednotlivci či dvojice z Holandska, Švýcarska, Rakouska, Itálie, Čile a Čech. Cvičili jsme jednak hodinu před snídaní na hřišti u hotelu, a pak zhruba od 9 do 5 (s přestávkou na "krabicový" oběd - bento) v tělocvičně na kraji Macumota. Seminář vedli Nišioka a Watanabe sensei (Arai sensei na poslední chvíli odřekl účast). Jako obvykle se začalo základy, cvičením kihon tandoku a učikomi geiko, jejichž důležitost Nišioka sensei velmi zdůrazňoval - "pokud bych měl něco označit za hiden (tajemství, skrytou podstatu), pak je to schopnost zaujmout správně honte no kamae, a provést techniky honte uči, gjakute uči a hikiotoshi uchi..." (Nišioka sensei to samozřejmě řekl japonsky a na místě jsem si to nezapsal, takže se nezlobte, pokud jsem vám nevyzradil hluboké tajemství naší školy úplně přesně.) Také zdůrazňoval efektivitu pohybů (lokty u těla, "odhození" v kuri hanaši nejkratší cestou a ne obloukem, apod.). Postupně jsme se pak propracovávali přes katy omote. Nišioka a Watanabe sensei z nich vždy několik zacvičili, vysvětlili důležité body, zodpověděli dotazy a potom jsme je procvičovali). Nišioka také ukazoval rozdíly mezi tím, jak některé katy učí on a jak je učí ve větvi školy na Kjúšu (a v některých případech i mezi tím, jak je cvičíme v Evropě). Nikdy neprohlásil, že by některá z těchto variant byla špatně - vždy vysvětlil logiku situace, v níž je konkrétní provedení dané katy správné. Na poslední tři katy na mě nezbyl partner a cvičil jsem je s Watanabe senseiem a už jen za tuto příležitost cesta do Japonska určitě stála. V pondělí dopoledne byli pokročilejší účastníci (všichni držitelé alespoň stupně šomokuroku) určeni jako učidači a cvičili jsme postupně první polovinu kat čúdan waza. Po obědě bohužel odjela většina Japonců včetně Watanabe senseie (zpět do práce) a na podobné cvičení nezbylo dost učitelů - v mém případě znalost kat v polovině čúdan waza končí, takže jsem nebyl tak zklamán jako ostatní účastnící; nicméně zbytek semináře byl chudší co se týče oprav chyb a podobně. Během úterý a středy dostal každý příležitost si zacvičit dvě libovolné katy se senseiem Nišiokou a i přitom jsme se dozvěděli spoustu nových informací (byť pro mě občas nepříliš aktuálních, týkajících se kat, ke kterým se nejspíš dostanu až za pár let). Také jsme procvičili všechny katy kendžucu. Na závěr se konaly zkoušky pro australské účastníky - na rozdíl od Evropy nemají vlastní organizaci, udělující technické stupně. Po večeři se pak konala diskuse s Nišiokou senseiem, která ovšem (pravděpodobně kvůli problémům s překladem) probíhala tak, že jsme se na něco zeptali, a občas dostali odpověď na něco alespoň přibližně podobného. Nikomu to ale nějak zvlášť nevadilo. Po semináři jsem týden strávil cestováním po Japonsku, čehož rozhodně nelituji, přestože jsem díky tomu přišel o několik cvičení v Tokiu (s Arai senseiem, kterého jsem takto ani nezahlédl) a dorazil jsem zpět na poslední půl hodinu cvičení se senseiem Nishiokou. V Japonsku tradiční džódó zdá se vymírá, na cvičení kromě učitelů a účastníků semináře byli jen dva Japonci (začátečníci). Cestou na večeři jsme jednou narazili na policistu opírajícího se o džó (zřejmě hlídal nějakou budovu), ale Suezawa sensei tvrdil, že policisté už ani nevědí, jak džó použít, a nosí je jen na "bezpečných" místech. Pobyt v Japonsku byl velmi příjemný a všichni se tam o nás hezky starali, zejména Suezawa sensei a jeho rodina (náš pokus ho za to alespoň pozvat na večeři zhatil tím, že ji za nás všechny zaplatil tak obratně, že jsme se ani nezmohli na protest). Japonsko samotné je moc hezké, po Americe byly úzké uličky, malé domky, fungující hromadná doprava a spousta památek příjemnou změnou. Jestli finanční a časové možnosti dovolí, rozhodně tam hodlám příští rok (tentokrát na soustředění celé IJF, které se má konat na stejném místě) vyrazit znovu.
text: Zdeněk
Dvořák 30. květen 2008 webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
