šintó musó rjú

KAGAMIBIRAKI 2010

reportáž pro Bojová umění - Fighter´s magazín

z Kagamibiraki 2010
pro zvětšení klikněte

První cvičení letošního roku organizované Evropskou federací tradičního džódó proběhlo mezi 8. a 10. lednem v Cartigny poblíž Ženevy. Tedy na obvyklém místě, tentokrát až v druhém lednovém týdnu. Téma nebo lépe motto stáže, které se zúčastnilo 110 - 120 džódistů, bylo vyjádřeno šesti znaky Kikoeba wasureru. Mireba oboeru. Okonaeba satoru. Výkladů bude víc, ale já to pochopil takto: Co slyším, zapomenu. Co vidím, si zapamatuji. Co dělám, pochopím.

Abychom měli šanci, cokoliv zapomenout, zapamatovat si anebo pochopit, musíme pro to cosi udělat a vlastně i obětovat. Právě v případě džódó a pro mě to platí dvojnásob - mí učitelé jsou daleko, osnovy školy rozsáhlé, disciplína samotná je náročná. Je třeba využít každou příležitost a ženevská třídenní stáž je dobrá příležitost. Sám jsem se zúčastnil po osmé. A spolu se mnou další dva Češi a já spolu s nimi.

Během kagamibiraki se potkávají lidé - džódisté z celé Evropy proto, aby se pozdravili, popřáli si šťastný rok a zacvičili si spolu. To hlavně. Jsou to staří známí, mnozí z nich se vzájemně vídají deset, dvacet a i více let na takových a jiných stážích. Stále si mají co říci a pořád je, co se učit. Spojujícím článkem je vedle džódó samozřejmě Pascal Krieger, vůdčí osobnost Šintó musó rjú v Evropě, který tuto skupinu víc než tři desítky let formuje.

Pascal sensei, podobně jako i jiní zúčastnění učitelé, připravili výtečný program. Čas v dódžó utíkal a bylo co dělat… Během celého víkendu před jednotlivými cvičeními ukázali učitelé celé sady technik - 12 kat kendžucu a stejný počet tandžódžucu, 12 omote, 13 čúdan, dvě ran-ai, 14 kage, 6 samidare a nakonec 5 gohon no midare.

Do zasněžené Ženevy jsme tentokrát dorazili až během pátečního tréninku, tedy účast na něm byla protentokrát ztracená. Ti, kteří toto úvodní cvičení stihli, procvičili (jako obvykle) kihon sótai. V sobotu ráno potom začalo cvičení velmi svižnou formou kihon tandoku na místě pod taktovkou Freda Quanta. Po hodinovém bouchání, sekání a bodání do prázdna jsme se začali věnovat katám kendžucu. Právě Fred, který na této stáži dostal výrazný prostor, měl za úkol nás těmito i dalšími katami provést. Pascal sensei jeho výklad sledoval a občas doplnil. Vždycky jeho instrukce podpořil a provedení ocenil. Přidal svou vlastní ukázku a nechal nás pracovat na technice. Zatímco Fred se při výkladu a ukázkách věnoval čistě technice, Pascal vybízel i k obecnějším věcem. Nezapomněl zdůraznit důležitost meče pro tradiční džódó, že je třeba správně meč používat tak, aby bylo možné provádět a tedy pochopit techniku hole. Znovu, tak jak od stáže v Macumotu praktikujeme, jsme všechny techniky cvičili po třech v řadě a to je myslím, velmi živý a atraktivní způsob cvičení. Oproti studovaní jednotlivých kat, kdy se člověk může začít "nudit" nebo cvičení celých sad, kdy nemá dost času věnovat se jednotlivým pohybům. Na druhou stranu i ty ostatní způsoby výuky mají něco do sebe - záleží na možnostech a podmínkách. Jestliže si ještě tolik kat nepamatujete, potom je lepší cvičit po jedné a naopak, není-li poblíž nikdo, kdo opravuje a učí, potom neškodí cvičit celé sady technik.

Když jsme procvičili odači i kodači katy z kendžucu, bylo načase vrátit se k džó. Během zbývajícího času sobotního dopoledne jsme začali pracovat na omote waza - podobně se stejným učitelem i metodou. Odpoledne jsme navázali a do večera se stihlo vše po ran-ai. Za jeden den člověk na kagamibiraki vstřebá co možná nejvíc ze čtyř desítek kat… na straně šidačiho i učidačiho. Pascal sensei během sobotního výkladu zmínil a zdůraznil rozdílný rytmus v jednotlivých sadách. Tedy tak, jak nás učí a tak jak se sám učil bychom měli omote provádět rytmicky nebo spíš střídavě. Katy jsou čtvercové, zatímco v čúdan a ran-ai se pohyby kulatí a stávají plynulými. Právě ran-ai, kterou jsme cvičili velmi intenzivně na konci sobotního keiko, ukázal Fred spolu s Alainem Robertem z Francie, který se na letošním kagamibiraki objevil po dvou nebo dokonce třech letech. Jejich provedení této dlouhé wazy je vždy dynamické, divoké a přesvědčivé. Obvykle se po jejich ukázce na sebe otáčíme a nevěřícně kroutíme hlavami. Navíc se u toho ani nezpotili. Pro mě osobně bylo setkání s Alainem v dódžó velmi příjemné - první, co udělal každý den před tréninkem, že si mě našel a pár minut se mnou cvičil. Pro ostatní byli jistě přínosné jeho připomínky a opravy, vzhledem k velmi precizní technice, jakou má. Doufám, že zase bude na stážích častěji.

Zajímavé je, jak se obměňují učitelé na stáží evropské federace. Zatímco někteří, kvůli práci, rodině a zdraví odchází, jiní se vrací a noví přicházejí. Letos Pascal sensei představil dva nové adepty na pozici šoden - tedy dva budoucí učitele IJF. Tím jsou Jean-Pierre Pahud ze Švýcarska a Ital Lorenzo Trainelli. Je skvělé vědět, že tu jsou další učitelé.

V sobotu večer jsme si všichni jako obvykle připili horkým saké na zdraví a úspěch v novém roce a přesunuli se do jídelny na stejně obvyklé generální shromáždění federace. Podobné radosti spíše protrpím, ale tentokrát mě potěšila informace o plánovaných letních školách. Následující tři roky budou v Evropě, postupně v Maďarsku, Německu a Švýcarsku, což je skvělé. Žádné drahé letenky, víza a očkování… jen pár hodin tam, spousta cvičení a snadno zpátky.

V neděli ráno jsme spolu se všemi učiteli "stínovali" při happó giri, zvláštní formě suburi, kdy se střídají seky do všech základních směrů - šómen, cuki, kesa, gjaku kesagiri a joko giri. Potom bylo třeba rozdělit dódžó na půl a později na menší a menší části. Cvičili se pokročilé katy - kage waza, samidare a gohon no midare.

Kage waza, vlastně techniky ura oproti první sadě kat, předvedl Sergio Dieci, který se v dódžó zjevil právě až v neděli ráno. Jeho enbu bylo skvostné a inspirující, jako obvykle. Kage jsme museli zvládnout poměrně rychle, myslím že to netrvalo víc než půl hodiny. Další čas zabraly otázky na téma kage a tak jak je obvykle při nich jsme nakonec probraly všechny tyto těžko pochopitelné techniky dost podrobně. Je vlastně docela běžné, že kage už učitelé nevysvětlují, ale cvičí. Kage je waza, kdy nacházíte problémy či nejasnosti během cvičení. Nikdo nás na ně neupozorňuje předem… Je třeba je hledat, nacházet a řešit. Oproti tomu je následující waza složená z šesti "navazujících" kat podle Pascalových slov velmi přímočará… Jednodušší to být nemůže - jde jen o to "rozbít hlavu" nebo spíš obličej (iči/ džú mondži) nebo třeba jinde "vydloubnout oko" (gan cubuši). Podobné věci by se snad ani neměly říkat. Vloni se mi podařilo "rozbít hlavu" Fredovi a letos mi téměř "vydloubl oko" Lorenzo Trainelli. V obou případech to nakonec nebylo nijak vážné, ale trochu té krve jsme cedili. Mimochodem na této stáži jsem si připadal jako snadný cíl. Postupně jsem málem přišel o zuby, když můj partner nezastavil džó před mým obličejem, potom o prsty, když jsem nebyl dost rychlý a nakonec o oko, protože jsem se pohnul příliš dopředu. Ještěže jsou to jenom katy, říkám si.

Po dvaceti, možná třiceti minutách samidare a několika Pascalových stručných poznámkách o jejích jednotlivých částech jsme se nedostali ke gohon no midare. Tato sada musela počkat až na odpoledne.

Poslední trénink měl být složený ze tří částí. Nejdřív bylo třeba docvičit gohon no midare. Pro mě osobně to byla teprve čtvrtá příležitost si těchto pět "dalších ran-ai" zacvičit. Katy ukázal Yves Galley spolu s Lorenzem a dost si to užili. Jak také jinak - je to "džódó hřiště", jak říká Pascal sensei. Techniky je možné měnit, zkoušet partnera a třeba ho i napálit, přerušit techniku a… nechat ho, aby udělal chybu. Je-li tempo ran-ai vysoké, potom je tempo gohon no midare maximální. Tato waza je skvělou příležitostí poznat, jak hůl může fungovat. Nadto je tréninkem fyzické kondice i mentální připravenosti. Tato waza vyžaduje velké soustředění a zručnost. Mám moc rád gohon no midare a byl to skvělý trénink. Poprosil jsem právě Freda o společné cvičení a zjistil, že i on se umí potit, zadýchat a unavit. Aspoň maličko.

Zbývající čas odpoledního keiko byl nejdřív věnovaný učitelům, kteří spolu procvičili jednu katu džutte a jednu kusarigamy, pokud jsem slyšel správně… Ostatní pracovali samostatně. Zato se k nám učitelé po půlhodině vrátili a byli nám k dispozici jako učidači. Já se přesunul do řady k ostatním, abych si znovu procvičil samidare s Lorenzem (jestli mě trefí znovu, tak si to zasloužím) a poté gohon no midare s učiteli - nejdřív s Gillem Tache, s Jean-Pierrem Pahudem. Poslední půlhodina utekla jak voda.

Na závěr semináře vybídl Pascal sensei k posledním otázkám. Zaujal mě výklad, či vysvětlení úvodního kamae (seigan), po kterém následuje jakékoliv další kamae (hassó, waki, gedan apod.). To se obvykle děje na začátku kat tak, jak je cvičíme my. Podobně jako třeba v kendó katách… A údajně jde o jakousi symbolickou výzvu právě toho protivníka, který stojí před námi. Často se na to zapomíná. Nakonec, těsně před závěrečným pozdravem, a protože se jako obvykle hledalo nějaké to zatoulané džó, sensei vysvětlil, že bychom si naše zbraně měli považovat, protože k nim časem můžeme získat jistý osobní vztah. Něco na tom je, když mé džó doslouží, nerad se ho vzdávám a když mám nový bokken moc dlouho si na něj zvykám.

Věřím, že i ostatní účastníci, kteří se Kagamibiraki 2010 zúčastnili, té cesty a úsilí nelitovali. Já sám jsem si z této stáže, kromě šrámů, odvezl nové zkušenosti. Našel jsem řešení některých technických a pohybových problémů a zjistil, že je možné některé wazy cvičit ještě rychleji a přitom přesně i silně. Pocítil jsem posun právě u těch posledních kat a zlepšení v práci s holí. Ujistil jsem se, že i podle Freda Quanta není třeba vše vysvětlit, a studenti potřebují a musí hledat sami. Uvědomil jsem si znovu, jak moc mě Pascal Krieger může naučit a také, že každý den je dobrý den (hibi kore kódžicu). V Cartigny to znovu byly moc dobré dny.

text a foto: Patrik Orth
Zlín, leden 2010

webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek

webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz