šintó musó rjú

 


o škole osnovy semináře F.A.Q. texty
praktické učitelé odkazy galerie kontakty

Ke kořenům hole
reportáž z 11. gaššuku Mezinárodní federace džódóMacumotu, 18. - 25.7.2009
(vyšlo v Bojová umění Fighter´s magazín, 09 - 10/2009)

Mezinárodní federace džódó (IJF) pořádá od roku 1979 v tříletých intervalech letní školu, neboli světové jamboree, kterého se účastní džódisté ze všech kontinentů, aby tu společně cvičili, zlepšovali se a poznávali jeden druhého i vše, co tradiční Šintó musó rjú přináší. Toto intenzivní cvičení, dnes týdenní škola, každé tři roky putuje po světě a s ním i žáci Šimizu senseie a Donna F. Draegera, naši učitelé, kteří spolu s námi tráví čas v dódžó i mimo něj, při cvičení a po něm. Čtyři z těchto gaššuku se konaly v Malajsii (1979, 1982, 1985 a 1991), dvě v Evropě (1988 ve Švýcarsku a 2003 ve Francii) a USA (1994 na Havaji, 2000 v Ohiu), po jednom v Austrálii (1997, Sydney) a v Jižní Americe (2006, Brazílie)… Teprve po uplynutí třikrát deseti let se světové džó gaššuku vrátilo "do místa narození džódó" do Japonska.

Pascal Krieger, současný prezident IJF, v lednu tohoto roku zveřejnil uvítací dopis k této události. V něm vyjádřil radost nad faktem, že se vůbec podařilo takovou akci připravit, přestože se to nejprve zdálo jako utopie. Proč by měl být problém uspořádat mezinárodní seminář pro stovku účastníků z celého světa v zemi, kde je budó a džódó doma? Možná právě proto. Některé věci, pro nás vzácné a pozoruhodné, mohou být v Japonsku až příliš všední, proto je třeba najít ty správné lidi, kteří se jimi budou chtít zabývat. Skupina Seirjúkai, která IJF v Japonsku reprezentuje a letní gaššuku měla připravit, není velkou organizací, molochem čítajícím stovky nebo tisíce členů. Jde o několik blízkých studentů Nišioky senseie, kteří se měli o vše postarat. A dle reakcí na stáži i po ní to zvládli perfektně.

Mick Corliss (Mik), Adrian Knight (Addo) za nejaponce a místní Masami Kitta (Kitta san), Taisuke Watabe (Watabe san) kolem účastníků a stáže pobíhali celý týden a nezaváhali. Když už se zdálo, že by mohl být plamínek na střeše, zakřičel Watabe san zoufale až prosebně "Mikkuuu!" a do deseti minut bylo vše vyřešeno. Právě Mik se zastavil jen stěží a vedle organizace, odpovědí na všechny možné i nemožné dotazy zvládl i sedmidenní ustavičný překlad v dódžó, na hřišti i v jídelně. O všem a pro všechny. Kitta san se dušovala, že vše předem připravil a perfektně zorganizoval Watabe san, který měl největší podíl zajištění zázemí, zatímco kontakt s účastníky před akcí zajišťoval Addo... Prostě jim to výborně "šlapalo" a nakonec i vyšlo. 

Letní školy v Macumotu (prefektura Nagano), se zúčastnilo asi 120 džódistů. Bez Antarktidy, kde se zatím džódó necvičí a Afriky, tu byli lidé ze všech kontinentů. (I když francouzský zámořský departement Reunion leží blíže k Madagaskaru než k Paříži, oba účastníci odtud měli francouzské pasy, tak snad opravdu bez Afriky. Pozn. aut.). Organizátoři mluvili o účasti ze 16 nebo 17 zemí světa včetně České republiky (3). Po celou dobu semináře vyučoval Cuneo Nišioka (*1924, menkjo kaiden, 8. dan hanši) za asistence dalších učitelů: Phil Relnick, Pascal Krieger, Kacuhiko Arai, Taisuke Watabe, Hiroši Jamada, Masami Kitta, Nobuko Relnick a Quintin Chambers.

Tréninky probíhaly třikrát denně a od prvního dne stáže až do konce byly otevřené pro všechny účastníky. Učitelé měli tentokrát pouze málo času pro sebe, z čehož jsme těžili my, jejich žáci. Cvičili jsme hlavně venku, pokud nepršelo, na ploše baseballového hřiště s jemným štěrkopískovým povrchem. Byla to taková světlá škvára, nic čistého nebo příjemného. Za sucha se z toho prášilo, za mokra se to měnilo v nepříjemné bahno. Nicméně v případě deště jsme se minibusy přesouvali do blízké tělocvičny. V ní sice nepršelo, ale zato tam bylo jako v sauně. Tak jak jsme čekali, cvičení v červencovém Japonsku nebyl med, bylo teplo a vlhko. Navíc trénink se příliš nepřerušoval, s výkladem nás nikdo moc nezdržoval, cvičilo se v půlhodinových a delších intervalech... No a právě kvůli takovému cvičení jsme tam byli.

Úvodní trénink, v sobotu odpoledne, nebyl dlouhý, trval něco přes hodinu. Sensei po prvním pozdravu začal od základů, jak jinak. To znamená, že nám popsal a ukázal správné i špatné držení hole ve statické pozici cune no kamae, načež nás nechal necelou hodinku cvičit suburidžó a učikomi bez partnera a na místě. Potom nám vysvětlil, jak si představuje správně provedené maki otoši, jednu ze základních a přesto nejtěžších technik a nechal nás jí cvičit ve dvojicích až do konce tréninku.

Večer, po tomto spíše neoficiálním rozcvičení, Nišioka sensei přivítal všechny účastníky a hlavně ocenil, že vážili tak dlouhou cestu kvůli cvičení s džó. Po něm se představili ostatní učitelé, nejprve Phil Relnick, který ten den oslavil 71. narozeniny a zdůraznil, že právě v roce, kdy se on narodil, začal Nišioka cvičit džódó. Potom na vzpomínání navázal Pascal Krieger, který vyprávěl, že když před mnoha lety v Renbukanu skládal zkoušky na jondan byl jeho partnerem při cvičení právě Nišioka sensei. Ten si to pochopitelně nepamatuje. Pascal sensei také vysvětlil, že se všichni účastníci mohou snažit něco naučit byť by to bylo jiné, než jsou zvyklí. Poradil nám, že si máme zkusit odvézt co nejvíc informací a oprav a teprve doma v klidu zvážit, jak s tím dál naložíme. V podobném duchu navázal Arai sensei. Řekl, že se tady má člověk učit bez ohledu na různé styly a připomněl, že v souboji by nikdo z nás asi nepředpokládal, že protivník bude bojovat právě takovým stylem, který známe a umíme.

Následující dny jsme začínali v půl sedmé ráno a cvičili do snídaně, někdy hodinu a půl, jindy dvě hodiny. Vždy ráno jsme procvičovali suburi, učikomi s partnerem a potom kihon sótai. Pár desítek minut jsme po ránu věnovali tématům z předchozích nebo následujících cvičení. Od nedělního dopoledne jsme postupně procházeli osnovy rjú. Sensei nejprve vysvětlil a ukázal katy "seitei" tak, jak se v Seirjúkai vyučují, to znamená pouze omote katy ze ZNKR džó. To byl asi ten nejdelší "výklad" který na stáži proběhl. Po něm se oddělili úplní začátečníci, ti kteří studovali pouze kihon nebo seiteigata od ostatních, kteří začali postupovat od omote waza dál.

Nišioka sensei postupně ukázal techniky na straně šidačiho (džó), zatímco učidači (tači, bokken) byl Arai sensei. Jestliže bylo třeba upřesnit pozici meče, vyměnili si role. Někdy se zeptali na názor Pascala senseie. Čas od času Nišioka zastavil a nechal si "poradit" nebo prostě spojil dvě katy dohromady. Když si to uvědomil, nebo ho jiný učitel poopravil, zamyslel se, zasmál se a bez problémů začal znovu... Podobně ukazoval vše až do konce semináře. Mimochodem techniky omote wazakorjú a seiteigaty se vyučují v jiném pořadí, takže právě na začátku docházelo k menším zmatkům. Čím pokročilejší waza se probírala tím větší jistota ve výkladu a cvičení byla, řekl bych.

Učitelé obvykle ukázali sadu tří technik, které jsme potom cvičili. S jedním partnerem, obvykle právě tu zmíněnou půlhodinu nebo déle. Teprve potom se pokračovalo dalšími třemi formami. Výjimkou byla kata ran-ai, které jsme věnovali celý více než hodinový blok. Podle senseie je to vlastně takové "randori" nebo volné procvičení mnoha různých technik. Podobně jako vloni ve Španělsku i teď některé tyto varianty a možnosti jednotlivých částí ukazoval. Několikrát popsal ty (např. aiuči nebo kuri hanaši), které se mohou cvičit i trochu jinak a které on nejpozději od ran-ai vyučuje právě tak, jak je cvičíme. Více různých verzí jedné techniky umožňuje každému ještě více rozvinout jeho znalosti, takže je pro nás právě takový přehled nesporným přínosem. Zajímavá byla třeba poznámka o kuri cukečúdan waza, která už se podle něj v Japonsku cvičí pouze jedním způsobem, nebo použití "pák" a "porazů" v kirikake a šinšin. Dá se říci, že sensei pouze ukázal, co můžeme studovat a bylo na nás, zda zkusíme nějaký "nový" způsob nebo budeme procvičovat to, co už známe. Je jasné, co si každý vybral.

Během našeho samostatného cvičení, po jednotlivých ukázkách, kolem nás procházeli ostatní učitelé, kteří buď sami zasáhli v případě nějaké výraznější chyby, nebo odpovídali na naše otázky. Někteří z nich více, jiní méně. Pascal Krieger například věnoval hodně času svému vlastnímu cvičení. Tak jak se postupně, oddělovali méně pokročilí, kteří cvičili ve vlastních skupinách, byli k nim řazeni učitelé z Japonska nebo Seirjúkai jako takové. Evropští instruktoři prostě cvičili a snažili se spolu s námi pochytit co nejvíc oprav a připomínek těch japonských. A to rozhodně nebylo nic snadného. Někdy bylo patrné, že japonští učitelé potřebují těm evropským ukázat a dokázat, jak velký rozdíl je v našem cvičení. A někdy bylo jejich provedení techniky opravdu hodně jiné, náročné k pochopení i provedení. Řekl bych ale, že se s tím všichni poprali se ctí, že na něco podobného byli naštěstí připraveni a tak se vlastně nakonec nemuseli prát navzájem. Troufám si také tvrdit, že nejen pro nás, ale i pro místní učitele bylo přínosné poznat "jiný styl" učení a cvičení, především proto že dokázali všichni cvičit spolu a nejen získat ale i předat něco ze svého umění. Japonští senseiové několikrát zdůraznili velmi dobrou práci s mečem na straně Evropanů, zatímco ti dychtivě zkoumali některé osobité techniky Nišiokových žáků (Arai a Watabe) a také neevropských "legend džó" - Relnicka a Chamberse s nimiž se mohou setkat právě jen na IJF jamboree.

Když jsme se dostali ke konci osnov džó, přišlo na řadu kendžucu a tandžó. Znovu jsme probírali techniky v sadách po třech, znovu po stručném vysvětlení nebo jen ukázkách Nišioky senseie s ostatními učiteli. Tady se mi právě zdálo, že Japonci, Američané nebo Australané zkouší něco, co běžně necvičí, narozdíl od Evropanů, kteří tyto dvě disciplíny pravidelně procvičují. Pro mě bylo výhodné, že se během cvičení obou disciplín poblíž vyskytoval Pascal sensei, a tak bylo možné ověřit si, zda to či ono chápu dobře. Stálo to pár modřin, ale dozvěděl jsem se vše, co jsem chtěl, zvláště v případě tandžó. Co se ostatních zbraní týče, pokud vím, učitelé měli dva možná tři samostatné tréninky džutte a kusarigamy, někde v ústraní po skončení běžného cvičení.

Čas na semináři plynul, keikogi bylo víc a víc cítit, zbraně a ruce byly potlučenější, únava se ozývala a informací přibývalo. Když už se zdálo, že to člověk prostě neucvičí, přišel další podnět, nějaká pobídka jako třeba Nišiokovy "stručnější" formy pohybů s bokkenem nebo výrazně "kastrovací“ metoda kuricukesamidare waza, na kterou kladl důraz Watabe sensei. A každý si to prostě chtěl znovu a znovu vyzkoušet, přijít tomu na kloub... Když už ani informace a podobné pobídky nepomáhaly, člověk se zregeneroval během horké koupele nebo důkladným spánkem.

Příjemně překvapilo pohodlí až luxus rjokanu Macutake sansó, kde jsme byli ubytovaní a kde se o nás příkladně starali. Jídla bylo dost jak pro milovníky japonské kuchyně, tak pro ostatní. Vedle skvěle připravených ryb ve všech možných formách, nakládané zeleniny, nudlí, rýže, nebo smaženého a pečeného všeho možného se na bohatě prostřených stolech povalovaly dobrůtky jako pečené maso, slanina, párky i šunka s výrazným upozorněním na cedulích, že to či ono "contains pork" případně "beef". Za tuto část menu, stejně jako za brambory, míchaná vejce, sice sladké ale přesto pečivo, za ovoce a také chutnou kávu jsem byl velmi vděčný... Dal jsem zapomenout na gastronomické utrpení ze Seirjúkai gaššuku 2006, kdy jsem proklínal rybu a rýži třikrát denně.

Vedle cvičení byl pro nás připravený večer s kaligrafií, tentokrát se senseiem Arijamou a možností aktivní účasti, a také návštěva Macumota s jeho starobylým hradem. Na konci stáže se konala ukázka, enbu ač veřejná, přesto jen pro účastníky cvičení. Tady se představili jednak ostatní učitelé a také zástupci jednotlivých skupin nebo spíš kontinentů. Po dvouhodinové ukázce všech zbraní v rjú a závěrečném pozdravu seminář oficiálně skončil... Přesto se ještě následující ráno více než padesát džódistů (včetně senseie) dvě hodiny brodilo čerstvým blátem při samostatném tréninku před poslední snídaní, odjezdem a návratem do civilizace. I když celou noc pršelo a toho marastu jsem si na tabi, keikogi i hakamě odvezl do Evropy opravdu hodně, byl to pro mně jeden z nejlepších tréninků letos v Japonsku.

 Z Macumota jsem jel spokojený a těšil se domů. 


 

text reportáže: Patrik Orth

fotografie: Matsumoto IJF 2009 anebo třeba IJF 2009 - Jacques B.

 


webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek

webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz