|
Hůl a meč jsou jedno Reportáž z 10. semináře Šintó musó rjú v České republice, ve Zlíně 14. - 15. dubna 2007 pro Fighter´s magazín viz odkaz
Každý rok, na podzim a na jaře organizujeme semináře džódó, přesněji semináře tradičního Šintó musó rjú s Fredem Quantem z Holandska. První z těchto seminářů proběhl v říjnu 2002. Tentokrát to mělo být trochu jiné… a bylo. Šlo o 10. seminář v tomto cyklu a já se rozhodl, že při této příležitosti požádám o účast také našeho společného učitele, Pascala Kriegera. Zeptal jsem se Freda, zda souhlasí a protože byl nadšený, oslovil jsem tedy i pana Kriegera. Idea se mohla rozplynout velice rychle, protože první odpověď zněla jako zdvořilé "spíše ne", ale že to později probereme. V budó se učím správnému načasování, a proto jsem se ve správnou chvíli připomněl a probrali jsme to. Během deseti minut se "spíše ne" změnilo v "patrně ano" a zbývalo doladit zbytek. Stačily dva dny na toto doladění, existoval pouze jediný možný termín schůdný pro všechny zúčastněné a to vše zjednodušilo. O čtyři měsíce později, v sobotu 14. dubna 2007 začal ve Zlíně 10. seminář Šintó musó rjú, kterého se zúčastnilo 47 cvičících a dva výše uvedení učitelé. Zastoupeno bylo 7 evropských zemí, přičemž nakouknout přišlo i několik zástupců jiných oddílů bojových umění.
Tématem semináře bylo "džó ken iči gotoši" tedy "hůl a meč jsou jedno" a v tomto duchu celý seminář probíhal. Cvičení s džó i bokutó jsme věnovali přibližně stejně dlouhou dobu. Na začátku jsme procvičili, nebo lépe zopakovali kihon (základ nebo podstata, tady 12 základních technik). Nejprve tandoku dósa (samostatné cvičení), potom učikomi geiko (drily) a později sótai dósa (párové cvičení). Pascal sensei ukázal katu kasumi no midare, jednu z nejdelších a nejsložitějších kat v osnovách školy, aby na tomto příkladu dokázal, že to vlastně není nic než techniky kihon. Tyto základní techniky člověk procvičuje od začátku, ale ve skutečnosti ho provázejí po celou dobu jeho studování džódó. Pascal sensei vysvětlil, že byly vytvořeny někým, kdo znal dobře osnovy rjú od začátku do konce a věděl, jak toto studium s jejich pomocí ulehčit. Upozornil na to, že většina z nás na začátku chce, aby už stádium studia těchto technik skončilo, aby bylo cvičení zábavnější nebo záživnější, což je chyba. Tyto techniky stejně nacházíme i v těch nejsložitějších pohybech, a proto je třeba studovat je neustále. Vlastně by neměl žádný probíhat trénink bez kihonu. V sobotu odpoledne jsme cvičili několik hodin s bokutó (bokken, dřevěný meč). A znovu nejprve kihon, několik základních technik, přesněji seků v různých směrech. Cvičili jsme kiri awase (spojené seky) s obměnami rytmu. Pascal sensei nebyl spokojený s tím, jak lidé bokutó používají, a proto přidával nové a nové informace. Cvičili jsme samostatně i ve dvojicích a zjišťovali, jak málo nás meč poslouchá. Že i ten nejjednodušší pohyb člověk prostě neumí jen proto, že se rozhodl ho cvičit.
Po tomto poměrně náročném cvičení se méně zkušení účastníci vrátili k džó a ke kihonu, zatímco ti, kteří měli dokončené katy Šintó rjú kendžucu cvičili tuto část společně. Po ukázce všech 12 kat, jsme si sami vybrali 4 z nich, které nám byly lépe vysvětleny. Konkrétně šlo o techniky džú, či barai, uke kaeši a inčú. Během tohoto cvičení jsem se znovu několikrát přesvědčil, jak tenká hranice je mezi úspěšným a neúspěšným provedení techniky. Bouli na čele jsem tentokrát neměl sám, ale modřinu přes půl zad asi ano… příště prostě musím být hbitější, protože Pascal Krieger seká, jak se má. V sobotu večer, po tréninku proběhla ukázka kaligrafie (šodó) s přednáškou na toto téma. Na podobných akcích nebývá dost času, takže byť jsme skončili po půlnoci, šlo o zkrácenou verzi takové přednášky. Nicméně jsme se dozvěděli mnoho o tom, jak souvisí budó a kaligrafie. O kihonu v kaligrafii, o správném úchopu (tenouči), o držení těla (šisei) i jeho pohybu (tai sabaki), nebo o odhadu vzdálenosti, které se sledují při cvičení budó i kaligrafie. Popsal různé typy kaligrafie a ukázal rozdíly mezi tahy kaišó, gjóšó a sóšó, přičemž znovu zmínil důležitost správného postupu od základů dál. Pozornější zachytili další analogii s budó… Myslím, že pro ty, kteří takovou ukázku zhlédli poprvé to musel být fantastický zážitek a i my ostatní jsme se rozhodně nenudili. Přesně jak sensei Krieger slíbil, zhotovil pro každého kaligrafii na památku a vedle toho odpovídal na otázky o této disciplíně, kterou začal studovat prostě protože chtěl cvičit iaidó u Kurody senseie. Pascal Krieger nedávno vydal knížku "Ten Jin Chi", která se této problematice vztahu mezi kaligrafií a budó věnuje. Myslím že její česká verze vyjde v nejbližší době a já ji mohu jen doporučit, protože je skvělá.
V neděli brzy ráno, už od 7.00 se uskutečnil další trénink. Popravdě nevím, co cvičila méně zkušená (větší) skupina, protože jsem se pokoušel neomdlít při ran-ai. Po necelých pěti hodinách spánku se tato dlouhá a dynamická kata cvičí poměrně obtížně a během druhého dne semináře se vzduch v dódžó začal nepříjemně ohřívat a na rozdíl od nás, se přestal hýbat. Po hodince tohoto intenzivního cvičení a plánované pauze "na snídani" přišlo na řadu vyvrcholení semináře. Všichni cvičili katy džódó, a tak mohli zúročit informace o kihonu a bokutó které o víkendu získali. Ve třech skupinách (dle zkušeností) zkoušeli začátečníci katy z tokušu waza, pokročilejší omote a ostatní čúdan waza. Nebyl čas na celé sady, takže sensei vybral několik kat pro každou skupinu. Z omote to byla velmi obtížná technika ukan a také kasumi, z čúdan potom katy midare dome, uširo zue (zen a go) a jokogiri dome. Myslím, že všichni pracovali velmi poctivě celé ty tři hodiny. Mnozí se naučili novou techniku, jiní se dozvěděli něco nového o té "staré". Poslední hodinka byla ve znamení opakování a cvičení ai suri no ken pro většinu účastníků, pouze 4 z nás se věnovali technikám kage waza. A v neděli odpoledne vše skončilo… tedy v dódžó. S Fredem jsme studovali džódó ještě na vídeňském letišti, kde Pascal sensei vyprávěl o učitelích z Japonska a nejen o nich. A jaké to bylo? Jaký je Pascal Krieger jako učitel? A Fred Quant? A jací byli pohromadě? Jednak jsou poctiví, v tom se neliší. Oba dva po celou dobu semináře cvičí - silně, dynamicky a přesvědčivě. Technika každého z nich je "jiná", vzhledem k fyzickým a pohybovým možnostem, stejně jako způsob výkladu. Mimoto Fred zpravidla ukáže celou katu, zatímco Pascal sensei techniky z kat vytahuje tak, aby je lépe vysvětlil. Umí najít odpovídající příklad a vše popsat ve vztahu k "funkčnosti" či "skutečnému účinku" konkrétního pohybu. Myslím, že jde do hloubky a v tu chvíli Fred pozorně poslouchá. Pascal Krieger má jiné zkušenosti a ty vkládá do výuky džódó. Nejen jeho znalosti iaidó, ale také džúdistické techniky anebo kontakt s aikidisty používá, aby lépe popsal to, co ukazuje a cvičí. Byla to první příležitost, kdy vyučovali společně a výsledek byl inspirující. Je škoda, že nebyl čas na ukázku průřezem osnov Šintó musó rjú a přidružených disciplín (kusarigama, džutte apod.), ale o to víc jsme mohli o víkendu cvičit my. Snad to tolik nevadí. Jisté je, že Pascal Krieger a jeho žáci, jako je Fred Quant a desítka dalších instruktorů přijedou letos ještě jednou. V létě 2007, na začátku srpna hostíme Evropské džódó gaššuku, které se uskuteční v Kácově, nedaleko Prahy. Na takovém semináři bývá k vidění téměř vše, co osnovy školy obsahují. A to bude teprve akce… Závěrem přikládám krátký rozhovor, který jsme s oběma učiteli po semináři připravili. Snad vás jejich odpovědi zaujmou, anebo jen potvrdí, co už jste třeba od nich slyšeli. Co je podle vás nejdůležitější věcí v budó? Pascal K.: Nevyložit si špatně smysl Dó. Fred Q.: Studovat společně, protože je nemožné studovat sám. K čemu je dobré studovat tento druh budó? Myslím tím korjú nebo kobudó. Pascal K.: Moderní budó, šinbudó příliš často obsahuje prvky soutěží se sportovními pravidly a paritou či stejností. To je bojovým uměním na hony vzdálené. Byl bys velice špatným generálem, kdybys čekal, až si tvůj soupeř zajistí stejný počet vojáků, jakým disponuješ ty, doroste stejného věku a nabere stejné zkušenosti. Korjú je zajímavé, protože vzešlo z reality. Předaná realita, ale přesto realita. A celá ta neuvěřitelná práce studia technik, jak zabít nepřítele, jak tyto techniky změnit na techniky k ovládnutí vlastního ega a jak si vyvinout ducha pro dobro lidstva, je mnohem zajímavější než vyhrát zlatou medaili a to nehovořím o těch 99 % kteří na zlato nedosáhnou a budou z toho frustrováni. Fred Q.: V korjú nebo kobudó nemůže být prostor pro vlastní interpretace technik, jak to často vidíme v moderních uměních. Tato volná interpretace nemůže být otestována ve skutečném boji. Kdo může říct, zda je to správně? V korjú nebo kobudó je sada technik daná v pevně stanovených katách. A tyto techniky byly otestovány ve skutečných soubojích na život a na smrt. Rád bych se také zeptal – je něco, co chybí v kobudó? Například zápasení nebo džigeiko. Pascal K.: Můžeš provádět džigeiko - minimálně jednou. Teď vážně, tvoje otázka zní, jako by ti v tréninku korjú džigeiko chybělo. Mě chybělo také asi jako každému. Šinbudó je zaměřené na džigeiko a protože to je značně nebezpečné, bylo vyvinuto tisíce pravidel jak přežít a nebýt zraněn. Tím se takový trénink dostává dost od skutečnosti, ale dokáže rozvinout výborný smysl pro přizpůsobivost mysli a těla. To není na první pohled to, co korjú objevuje nejvíce. Korjú rozvíjí přesnost a dokonalost pohybu, protože umožňuje nekonečné opakování naprosto stejné situace stále dokola. Takže co se mě týče, oba i když na první pohled naprosto rozdílné přístupy se nakonec prolnou. Ten, kdo cvičí volným stylem, bude některé situace později opakovat stále přesněji a pomalu se dostane do předpřipravených forem, kterými lépe ovládne své umění. Student korjú pomalu pochopí principy všech předpřipravených forem, které opakoval rok po roce a postupně se osvobodí od kat. Fred Q.: Nemyslím si to, ale zřejmě je dobré získat něco zkušeností v moderních bojových uměních, I před studiem kobudó. Po mnoha letech tréninku předpřipravených forem kat si dokážete vyvinout dovednosti pro adaptaci na různé situace. To může být občas "zřetelné" při keiko nebo na ukázkách. Někdo dokáže na situaci reagovat dobrým způsobem, odlišným od katy, kterou cvičí v tu chvíli, ale se vztahem k technice nebo akci z jiné katy. Co si myslíte o různých formách jedné disciplíny? Myslím různé rjúha, nebo třeba rozdílech mezi moderním seitei džódó a korjú verzí. Pascal K.: Pro mě je dobré každé budó, každá ha, každá skupina, každé umění, pokud cizeluje studium sama sebe v respektu k ostatním. Nemůžu vystát lidi, kteří tvrdí, že jejich styl je lepší než styl, který necvičí. Máme právo, aby se nám nelíbil nějaký styl z různých důvodů. Ale nemáme právo říkat že je to špatné. Jestliže skutečně věříme, že náš způsob provádění džó je nejlepší a tím pádem je to styl, který by měl cvičit každý, pak by měl být každý kdo jej cvičí dobrým, silným, respektovaným, čestným a pravdomluvným člověkem. Je to tak? Fred Q.: Myslím že volba určité "formy nebo disciplíny" pro mnoho lidí byla dána prvním kontaktem s tou konkrétní "disciplínou". Zvláště pro cvičence, kteří již provozovali nějakou jinou formu budó. Co často vidíme, jsou lidé přitahovaní ke korjú po letech tréninku moderní verze, protože se chtějí dostat k hlubším detailům toho, co tak dlouho provozovali. Mě osobně to nevadí. Ve skutečnosti si rozšíříte vlastní obzor a tím se udržíte na správné cestě. Chtěli byste něco vzkázat českým džódistům po tomto gaššuku? Dělají třeba něco špatně při svých technikách? Pascal K.: Nepijte Becherovku mezi dvěma tréninky! Velice rád jsem je všechny poznal. Pro mě je hoden úcty každý, kdo se přijde do dódžó o víkendu potit tak, jako jsme to dělali my, místo aby si šel užít ven toho nádherného jara. Jestli dělají něco špatně? Samozřejmě, stejně jako já. Co je správně? Co je špatně? Nemyslím že můžeme mluvit o "správně" nebo "špatně". To mi zní příliš posvátně. Některé pohyby je lepší provést tímto způsobem, v tomto okamžiku, v této situaci. V jiné situaci zřejmě tyto pohyby nebudou to nejlepší. V budó se učíme, jak používat naše tělo. Někdy ho nepoužíváme správně. Pak se přidává ještě mysl, celou dobu. To není špatně, jen vás to zpomaluje. Přirozený pohyb ve vás obvykle vybudí příjemný pocit, fyzický i mentální. A když uděláte něco špatně, je to výborný srovnávací bod, kdy můžete sami sebe opravit. Objevili jste tu cestu, která vede "špatným směrem". Tato vědomost je velmi důležitá. Poznat to špatné je stejně důležité jako rozeznat to správné. Pak víte, proč děláte toto a ne tohle... Fred Q.: Po tomto 10. semináři, po pěti letech, kdy jsem byl zván do České republiky, kde je vedoucím Patrik Orth, je dobré vidět, že počet účastníků roste a v mnohých z vás stále přetrvává hluboký zájem o Šintó musó rjú džó. Nemohu říct, že chybují v technikách. Ve skutečnosti je naším záměrem vést vás správnou cestou. Je to jako dospívání člověka: pády, zvednutí se a další vykročení kupředu. Všichni si tím musíme projít. Je to přirozené. Není jiné volby. Pascal K.: Vskutku se těším, až uvidím většinu z těch, které jsem viděl tento víkend, třeba při příležitosti našeho letního gaššuku v Kácově v srpnu.
text reportáže: Patrik Orth překlad rozhovoru Michal Kolísek fotografie: Gyuri Rotter, Jan Doležal a Stanislav Doležal
webmaster Tenšin dódžó 2006 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek |
