Každou chvíli jezdím na nějaký ten seminář. To už snad nikoho nepřekvapí… Možná už ani není zajímavé, číst a poslouchat o tom, že se kdesi kdysi cvičilo a ten nebo onen tam byl. Pro ty, kteří si to myslí, radu nemám, snad jen - neotvírat, nečíst, nenechat se rušit. Nerad bych kohokoliv nudil. Pro ostatní nabízím pár postřehů, střepů a střípků z letošní džó sezóny, která téměř končí. Třeba se i oni vydají vstříc vlastním zážitkům a postřehům. Rozhodně je lepší být u toho.
Trocha ze Szombathely Stáž v Szombathely (pátá maďarská, podruhé mimo Budapešť) probíhala v menší, provizorní tělocvičně a nebylo nás tentokrát mnoho. Po grandiózní a úspěšné letní škole, kterou v Maďarsku zorganizovali v polovině léta si snad rádi odpočinuli při své vlastní, regionální stáži s oblíbeným Fredem Quantem (gomokuroku). Stáž s ním bývá a i tady byla radost a jistota. Myslím, ale že je to škoda pro ty, kteří nepřijeli. Šestnáct účastníků z Maďarska a Česka cvičilo vedle základních technik (kihon tandoku a sótai) především katy omote a čúdan. Během víkendu se pokročilejší věnovali alespoň chvíli vlastnímu cvičení dalších sad (kage a samidare). Jako obvykle na Fredových stážích. Hodně a pečlivě se cvičilo a trochu i diskutovalo především o nových instrukcích ke kuri cuke v čúdan waza, které jsme dostali na letním gaššuku v Tatě. Znovu se ukázala Fredova slušnost a takt, když nechal ostatní, aby poskytli svůj pohled na tyto opravy. V Szombathely celý víkend pršelo, ale neměli jsme důvod mračit se, začala nám sezóna seminářů a intenzivních cvičení…
Trochu více ze Saillonu
Podzimní seminář ve Švýcarsku se v posledních letech koná v Saillonu (v kantonu Vailas). Cvičívá se ve Swissdojo. Seminář probíhá vždy od pátku do neděle, přičemž páteční trénink vede Pascal Krieger (menkjo kaiden). V sobotu a neděli vyučuje hlavně Michel Ducret (gomokuroku). K ruce jsou i další učitelé, kteří na stáži cvičívají. Já byl na této akci počtvrté a rozhodně ne naposledy. V pátek večer jsme se tedy sešli v dódžó, pozdravili se navzájem a počkali na příjezd Kriegera senseie. Ten dorazil načas, postupně každého přivítal a po společném nástupu nás seznámil s tématem semináře. Letos na kaligrafii stálo - Tan wa sen niči no gjó (učení se zabere tisíc dní), ren wa man niči no gjó (mistrovství zabere deset tisíc dní), šóbu wa iššun (okamžik mezi vítězstvím a porážkou trvá mrknutí oka).
Krátce po osmé jsme začali cvičit. V plánu byly tři hodiny tréninku. Pascal sensei nám dal za úkol maximálně z něj těžit a připravil takový program, aby nám to ulehčil. Během těch pár hodin cvičení (nakonec skoro čtyř) jsme postupně prošli kihonem, technikami omote a čúdan, chvilku jsme věnovali kendžucu a také okuden waza. Kihon bez partnera jsme cvičili svižně, všichni společně v jednom ze dvou dódžó. Každou techniku v řadách po třech, potom podél stěny projít zpátky a znovu a další techniku. Pascal chodil mezi námi a připomínkoval vše, co bylo třeba. Pak vybral tři techniky (hiki otoši, maki otoši, kuri hanaši), které jsme měli opravit všichni a nechal nás je cvičit ve dvojicích. Podstatným bodem v nich byl správný úhel, stále plošší nebo širší, řekl bych. Ačkoliv to všichni víme, stále sekáme a vedeme hůl příliš blízko středu (šómen) oproti tomu, co po nás chce Nišioka sensei už roky (asi 45°). Asi po hodině jsme začali cvičit katy omote waza tak, že pokročilí pomáhali jako učidači začátečníkům. Pracovali jsme ve dvou skupinkách. Po každé katě se dvojice jedné skupiny prostřídaly s těmi ze skupiny druhé. Výměny probíhaly rychle, bylo to v našem zájmu. Potom jsme se rozdělili - začátečníci šli do druhého dódžó v patře. Tam se věnovali svým tématům s někým z dalších učitelů. Ostatní cvičili dál katy čúdan, stejným způsobem, jako omote. Teď už jsme se nemuseli střídat, vešli jsme se (opatrně) všichni. Pochopitelně jsme nemohli všechna tato témata probrat podrobně a do konce, o to víc jsme cvičili intenzivně. Po pár minutách pan učitel vždy cvičení přerušil a přidal nějaké své připomínky k jednotlivým technikám. On sám cvičil jako učidači s někým ze začátečníků. Po katách džódžucu jsme chvilku cvičili kendžucu, znovu všichni spolu. Na poslední (prodlouženou) půlhodinu jsme se přesunuli do menšího dódžó naopak my, kteří cvičíme okuden (poslední sada osnov). Pascal sensei vybral jednu katu (novou pro mě - kotedome) a jednu nechal vybrat jako opakovací ostatními (sengači). Obě vysvětlil a ukázal, my je několikrát cvičili. U sengači zdůraznil, že se často odbývá široký pohyb a kata se zjednodušuje. Lidé, chtějí cvičit příliš snadno a touží po okamžitém výsledku. Takže vynechávají dostatečné odhození meče (viz pár řádků nahoře a široký kihon) a technika jim nefunguje. Jako v životě, nejsou dost trpěliví a pilní. Výklad kotedome byl dokonale zřetelný. Moment, kdy džó zabrání učidačimu vytasení meče (kotedome = zastavení zápěstí), vyjádřilo perfektně prohnuté dubové džó. Yves Galley, který měl pod Pascalovou holí ruce, ani nehlesl… zrudl a čelo se mu viditelně orosilo. Obě techniky z okudenu vypadaly v senseiově podání velice prostě. Provést je, nicméně není jednoduché. Zkoušel jsem je znovu a znovu po celý zbytek víkendu a také po něm, ale o tom až později. Nakonec měli ti nejpokročilejší šanci procvičit jednu nebo dvě katy džuttedžucu a kusarigamadžucu. Tentokrát mě Pascal sensei nechal dívat na výklad (mitori geiko), abych se připravoval na věci příští. Měl jsem vlastně poprvé možnost sledovat vysvětlení technik s těmito zbraněmi. Je to jiné, než vidět enbu a nechápat, co vlastně v katě funguje. Zvláště kusarigama je (pro mě) senzační. Šidači jednoduchou smyčkou řetězem (tady provazem) kolem bokkenu, správným nasměrováním a vhodnou pozicí rukou na zbrani jednoduše znemožní jakýkoliv další smysluplný pohyb učidačiho meče. Páteční cvičení skončilo kolem půl dvanácté, potom jsme se přesunuli na večeři a spát. Sensei jako obvykle poseděl s ostatními a vydal se směrem k Ženevě nebo možná do Montreux. Kromě této stáže jezdí učit do Musókai každý měsíc, přičemž tréninky bývají vždy takto pozdě večer. Cvičení s Pascalem senseiem je jiné. Poskytuje trochu širší pohled na věc, kritika od něj má váhu a informace se okamžitě ukládají. Než odjel, zdůraznil, že začátečníci si mají ze všech oprav a informací vybrat alespoň pár a na nich pracovat. Také připomněl, že není třeba spěchat s učením nových technik, zvláště na přelomu jednotlivých sérií se mají zdržet a studovat déle.
V sobotu převzal štafetu Michel Ducret. Pracovali jsme pochopitelně ve skupinách a já předpokládám, že méně zkušení pilovali omote a čúdan. My se věnovali katám z dalších sérií. V paměti mi utkvělo hlavně cvičení kage a samidare waza. Ty jsme probrali docela netradičním způsobem. Cvičili jsme pouze jednu z kat asi hodinu a teprve potom případnou další techniku. Takže jsme v kontrastu proti včerejšímu cvičení stihnuli během jednoho bloku probrat dvě nebo tři katy, zato však důkladně. V případě kage waza to byly katy ukan a hoso miči. Během cvičení samidare (znovu jsem dostal po hlavě bokkenem) jsme mnoho prostoru věnovali technice gan cubuši. Michel se zřetelně držel instrukce na kaligrafii a chtěl pilovat jeden pohyb co nejdéle. Pár minut jsme cvičili ran-ai ve vysokém tempu a odpoledne i dynamické gohon no midare. V neděli jsme cvičili nejprve techniky z okuden waza, potom kendžucu a tandžódžucu. Okuden jsme studovali ve větším dódžó sami, zatímco ostatní se přesunuli do menšího dódžó v patře. Michel vysvětlil, že pamatuje dobu, kdy ani kage waza nemohli sledovat ostatní, kteří v této úrovni nebyli, což se dnes tolik nedodržuje. Cvičili jsme docela intenzivně především první polovinu technik, a protože jde o zvláštní druh "suwari wazy" zvláště pro učidačiho, nohy dostaly hodně zabrat. Učil jsem se nově trojici technik, kdy se používají dvě hole a různá načasování a logika. Myslím, že jde o ty nejdivnější techniky s celých osnov, když se ale seznámíte s jejich významem, jsou skutečně zajímavé… a dávají smysl.
Bonus v Ženevě
Po Stage des vendanges v Saillonu jsem se několik dní zdržel v Ženevě hlavně abych si ještě zacvičil. Je třeba říci, že Shung Do Kwan dódžó nemá něco jako celodenní provoz a rozvrh je pevně daný, takže tu obvykle mohu cvičit jen každý večer na pravidelných trénincích. Myslete si, co chcete, ale i tak to stojí zato. Cvičení na stáži je trochu něco jiného, než atmosféra běžného tréninku a jisté věci člověka opravdu překvapí. Pascal sensei pokaždé dorazí včas na trénink (obvykle na kole), rychle se s každým pozdraví a bez otálení začne. Reišiki, kihon… katy, poměrně svižně. Není možné začínat nebo končit později, je proto třeba využít čas úplně a beze zbytku. Pokud si pamatuji z minula, vždy celý trénink cvičil, nebo opravoval. I nyní, jako čerstvý důchodce je velmi agilní. V pondělí se v SDK cvičí iaidó, v úterý iaidó i džódó, středa je věnovaná znovu cvičení džó, tentokrát pro začátečníky (pod vedením Sergia Dieci). Pascal sensei se mi na svých hodinách věnoval, jak to jen šlo. Umožnil mi těžit z mé cesty. Přestože s ním necvičím pravidelně iaidó, poskytl mi pár rad a zajímavých poznámek ke cvičení Omori rjú a vysvětlil, proč ty či jiné pohyby dělají jinak, než my. V jejich systému iai, podobně jako v džódó se neodlišuje moderní nebo stará škola. Termín korjú se skoro nepoužívá, seiteigata se necvičí, pouze základy (kihon, mimochodem velmi intenzivně) a katy Musó šinden rjú iai. Omori rjú v iai dle jejich výkladu představuje to, co v džódó omote waza. Jde o základní pohyby, zřetelné, velké a naprosto jasné techniky pro začátečníky. Mimochodem chyby, které mi sensei opravil jsou špatně i "u nás". Velkou část tréninku iai jsme věnovali cvičení s bokkenem ve dvojici. Budu si myslet, že kvůli mně, jako součást přípravy na cvičení džódó. Totiž jenom někteří žáci Pascala senseie v SDK studují džódó, proto není možné jejich dva tréninky přerušit kvůli nějakému džódistovi, který se tady zastavil. Proto bylo cvičení s bokkenem kompromisním řešením vhodným pro všechny. Mimochodem, tréninků iaidó se účastnilo 25, možná 30 lidí, zatímco na džódó nás bylo 9 včetně senseie. To pro mě bylo jedním z největších překvapení. Úterní džódó (probíhá po iai) pro mě bylo výživné, jako snad nikdy předtím. Během devadesáti minut jsme procvičili v rychlém tempu katy z kompletních osnov. Střídali jsme všichni včetně senseie ve dvojicích po celých sadách. Během hodiny a půl jsme každý zacvičil asi šest desítek kat na straně šidačiho i učidačiho… Úplně na závěr byla chvilka zkontrolovat nové katy z okuden waza. Spousta cvičení na jeden večer. Ve středu, den před odjezdem jsem se zúčastnil ještě jednoho cvičení džódó, které vedl Sergio Dieci (gomokuroku). Tam jsme se sešli dokonce jen čtyři včetně učitele. Velká škoda, zvláště s přihlédnutím k Sergiovým kvalitám. Charakterizuje ho preciznost při výkladu, přesná a silná technika - no znáte ho ze seminářů. Rád bych se zúčastnil některé z jeho stáží v Itálii napřesrok. V SDK jsme cvičili kihon a zaměřili se na techniku tai hazuši uči. Sergio mi poopravil pozici zad při ní a nabídl tak impuls k dalšímu cvičení. Snad to nezabere roky. Potom mě (jako hosta) i ostatní vybídl k dotazům. Procvičili jsme tedy vše, na co jsem se ptal (samidare - kodači otoši a pro mě nové katy z okuden waza). Sergio mě upozornil, že při okudenu musím začít dýchat tak, aby byla technika silnější. To určitě roky zabere, zatím to neumím. Přestože jsem se cítil po šesti dnech cvičení vyčerpaný, tento trénink stál za to, i když podle rozvrhu měl být "jen" pro začátečníky.
Brugginkovi ve
Vídni Tři týdny po návratu ze Švýcarska jsem se zúčastnil stáže ve Vídni pod vedením dalšího z učitelů FEJ. Kees Bruggink (gomokuroku) z Holandska tu vedl seminář spolu se svou ženou Wil. Oba jezdí do Vídně zpravidla na podzim, zatímco jarní stáž tady vede Michel Ducret. V sobotu jsme ve Vídni procvičili kihon a učikomi geiko, přičemž se systém výuky docela podobal tomu cvičení, které znám z Japonska. Příliš se necvičí v uspořádaných řadách a na povel tak, jako třeba s Fredem nebo ostatními učiteli. Kees nám navíc vybral pouze některé techniky, které jsme cvičili s partnerem (sótai) celý jeden cvičební blok. Řekl, kterou techniku máme cvičit a nechal nás, abychom se jí věnovali sami. Samozřejmě procházel mezi námi a bylo-li to nutné, opravoval nás i odpovídal na otázky k věci. Keesova technika je velmi silná a jeho poznámky inspirující. Někdy působí dost přísně, ale při vysvětlování je stejně sdílný, jako ostatní učitelé. Má "svůj" osobitý styl, který ovlivňuje i katy, které cvičí. A cvičí hodně zajímavě… zároveň říká, že nedává návod, ale pouze nápovědy. Semináře ve Vídni jsou zvláštní třeba i tím, že začínají v sobotu odpoledne, takže na katy ten den nakonec nedošlo. Namísto toho nás Kees nechal cvičit učikomi geiko, stokrát a na místě. Pochvalu dostali ti, kterým to trvalo déle. Byl to příjemný závěr sobotního cvičení. V neděli jsem cvičil hlavně katy ran-ai, kage a gohon no midare. Tentokrát jsme pracovali dost systematicky, při ran-ai jsme střídali partnery, katy kage jsme procvičovali postupně. Stihnuli jsme asi polovinu. Gohon no midare jsem si užil s Martinem Toplizerem a Brigitte Prasek z Vídně, ale také s dalšími. Byla to příjemná a intenzivní zkušenost vzhledem k odlišnému provádění technik všech zúčastněných…
Drážďany na
ledu
Další podzimní či spíše už zimní stáží bylo cvičení v Drážďanech hned následující týden. Kees tu vyučuje pravidelně, ale účast senseie Kriegera byla výjimečná. Jan Rose pořádá stáže ve svém "Sekai dojo" mnoho let a česká účast tady má také svou tradicí. Jezdili jsme tam ještě v době neoficiálních seminářů se zkušeným Matthiasem Wenderothem z Heidlebergu jednou nebo i dvakrát ročně (od roku 2005), potom při každé další příležitosti. České a hlavně pražské zastoupení je pravidlem i bez nás z Moravy… Tentokrát při této výjimečné příležitosti byla účast z Česka zvláště silná, přestože někteří nakonec přijet nemohli. Nedobře dopadla účast z Maďarska, kvůli zamrzlým dálnicím v Evropě… Mottem semináře bylo a na kaligrafii na čestné stěně stálo sessa takuma - leštění nebo kultivace dvou polovin rozlomeného kamene třením jednoho o druhý. Pascal sensei vysvětlil, že dvě poloviny jednoho kamene jsou jako učitel a žák. I oni se snaží kultivovat sebe sama a jeden bez druhého nejsou nic.
My, kteří jsme se na cvičení dostali, jsme se senseiem cvičili kihon sótai, také trochu jinak než jsme zvyklí. I teď byly vybrány pouze některé techniky, samozřejmě hiki otoši, kuri hanaši a dó barai uči… ale i jiné. Zůstávali jsme přitom na místě a oba jsme používali džó. Vlastně je to spíš netradiční učikomi geiko… Toto cvičení je velmi dobré a my ho do našeho tréninku budeme přidávat pokud to půjde. A aby se to nepletlo, i tady byla řeč o širokém úderu a úhlu, podobně jako v Saillonu. V neděli nakonec zbyl čas i na běžný způsob cvičení úplného kihon sótai. Hodně času jsme během celého víkendu trávili s bokkenem, přičemž tady byla řeč o jin, jang a mu způsobu použití meče. Pascal sensei tady, stejně jako třeba v Tatě v létě, nebo mockrát předtím zdůraznil nutnost cvičení s mečem pro správné džó. Připomněl, že v době jeho studia se v Japonsku s mečem skoro necvičilo a on teprve díky kontaktu s evropskými učiteli mohl rozvíjet tyto techniky. Během sobotního cvičení jsme začali pracovat na katách podle toho, jak je kdo daleko. Od omote waza dál. V neděli jsme trávili hodně času studiem kage, samidare, gohon no midare a okuden waza. Před senseiem i ostatními jsem si vyzkoušel kage no sakan a monomi (s Keesem) a také šamen no midare. Dostal jsem pár rad a podnětů k dalšímu studování. Sensei mi vysvětlil další techniku z okudenu. Okuden jsem si s chutí zacvičil znovu s Martinem Toplizerem z Rakouska. Cvičení bylo ale jistě přínosným pro ostatní z Čech, kteří studovali omote a čúdan waza. V rámci čúdan (a ran-ai) nám Pascal sensei ukázal další formy učikomi, které můžeme zařadit do výuky a cvičení u nás. Mimo tréninků v Drážďanech proběhla krátká ukázka kaligrafie. Získali jsme do našeho dódžó jednu novou - katte kabuto no o wo šimejo (když zvítězíš, utáhni přilbu). Nemohl jsem si pomoct, ta idea z kaligrafie se mi hrozně líbila.
Kagamibiraki
2011
Kagamibiraki, první stáž v roce, se nesla v podobném duchu, jako posledních pár let. Dódžó bylo opět plné až přeplněné, na nějaké velké techniky nebylo moc místa. Někomu to vadí tolik, že do Cartigny nejezdí… jiní si s tím poradí. Kdo opravdu chce cvičit, dokáže se přizpůsobit - kromě (už docela běžného) kihonu na místě, jsme cvičili také postupně v řadách jedním směrem, zpátky podél zdí a znovu, cvičilo se ve skupinách. Pascal sensei znovu opravoval stejné chyby a techniky (jako v Saillonu a Drážďanech), široký úhel, ale třeba také nasměrování rukou, správné držení a nízký postoj při hiki otoši no kamae. Znovu jsme dost prostoru věnovali cvičení s bokkenem a pochopitelně katám. V Cartigny se zpravidla stihne kompletní curriculum včetně ukázek. Ti nejpokročilejší obvykle stihnou pár technik džutte a kusarigamy. Tématem stáže byla myšlenka iššin denšin, tedy něco jako komunikace a vzájemné porozumění beze slov. Na pozvánce sensei navíc připomněl první podmínku dódžó, tedy džin, lidskost nebo benevolenci, která je nezbytná k přenosu naší tradice… Nadto v Cartigny byly letos předány tradiční stupně a učitelské licence. Čtyři žáci Pascala senseie od něho obdrželi menkjo kaiden, další čtyři šomokuroku a jeden oku-iri. Konkrétněji menkjo kaiden (úplné předání) dostali Michel "Coco" Colliard, Michel Ducret, Fred Quant a Sergio Dieci. Šomokuroku (první svitek) dostal Sylvain Creuzet, Yves Galley, Jean-Claude Hamel a Michael Söderkvist. Já jsem dostal oku-iri šo. Jean Pierre Pahudd a Lorenzo Trainelli se stali oficiálními učiteli, když obdrželi licenci IJF šoden. Systém stupňů v tradičním džódó (přesněji v FEJ/IJF) jsem už popsal v jednom z textů pro FM, pod tímto odkazem je stručně vysvětlený přímo na stránkách Evropské federace džó. (Pro úplnost také odkaz na informace ve wikipedii, nebo text Donna F. Draegera. Rozhodně doporučuji.) Stručně, vedle kjú a dan systému "pro každého" a licencí pro učitele, je tu také tradiční metoda předávání svitků učitele žákovi. Není to tak, že každý po jisté době dostane nějaký ten svitek. Jsou lidé, cvičící mnoho let, stále se stupni kjú/dan. Pravdou je, že po předání oku-iri se moderní systém opouští, dan stupně se ale nesčítají, spíš se "přestanou připomínat". Nesmírně mě těší, že právě Fred byl jedním z těch, kteří dostali od Pascala senseie nejvyšší technický stupeň předávaný v naší tradici (Bohužel se Fred letošního kagamibiraki z vážných důvodů nemohl zúčastnit.). Fred Quant pro nás, naše dódžó a české džódisty udělal hrozně moc práce a třeba i díky němu jsme toho nenechali už na začátku. Ujal se nás a pomáhá nám už skoro deset let. Sám cvičí džódó od roku 1982, velmi pilně a přesvědčivě. Kdo ho zná, ví o čem je řeč. Veliká gratulace, jsme na Freda moc pyšní. Ostatní učitelé, kteří menkjo kaiden obdrželi, jsou seniory ve FEJ, cvičí s Pascalem opravdu dlouho a mají, co by předali. Coco je nenápadný učitel, který ale cvičí skvěle. Třeba právě v Cartigny jsem si s ním opravdu dobře zacvičil okuden a budu ho na stážích častěji vyhledávat, stojí to za to. Michel Ducret výborně vyučuje a o Sergiově technice už jsem se také zmínil. Sergio navíc nejčastěji asistuje při výkladu technik a ukázkách s Pascalem senseiem. Oni dva očividně nemají problém s iššin denšin, někdy působí, jako by jeden druhému nakukoval do hlavy a srdce… Já dostal po (téměř) deseti letech cvičení oku-iri. Teď po půl roce to poprvé "oficiálně vyhlašuji". Je pro mě velká čest stát se formálně součástí tradice Šintó musó rjú se svolením svého učitele. Aby bylo jasno, oku-iri není tak úplně technický stupeň, nebo instruktorská licence. Je to pouze potvrzení o přijetí ke studiu a do rjúha jako takové. Poprosil jsem kamaráda (Ondra H.), aby se pokusil doslovně přeložit text ve svitku, který je napsaný starou (čínskou) japonštinou, kanbunem. Stojí tam přibližně toto: "Patriku Orthe, jsi uveden ke studiu technik oku, proto je nutné, abys pečlivě dodržoval pět principů (godžó). Vytrváš-li ve studiu za přísného dodržování těchto principů, bude Ti sděleno učení spadající do skupiny oku a získáš mokuroku." Podpis, otisk učitele a data… Tedy vlastně jen informace, že když se budu slušně chovat a budu-li cvičit, naučím se víc. Pobídnutí k další práci. Tak to jen jako vysvětlení, proč jsem neposílal informaci, jak jste se ptali. Přesto za gratulace, které už přišly, děkuji.
Letos se cvičení v Cartigny účastnilo mnoho českých džódistů, snad jim to za tu cestu stálo a hojná účast na stážích se konečně stane pravidlem.
Patnáctý
seminář u nás Formální a stručná reportáž ze semináře džódó v Praze, který vedl Fred Quant (teď už menkjo kaiden) je tady. Na rozdíl od stáží, kam jezdíme na návštěvy, jsem si vlastně moc nezacvičil. Na druhou stranu jsem si po čase projel katy spolu s Fredem, před ostatními účastníky. Myslím, že při společném několikaminutovém dynamickém cvičení v rámci ukázek a výkladu technik nasbíráme oba pěknou řádku modřin a oděrek, ale stojí to za to. Někdo skáče z letadla, další se potápí a já si adrenalin uvolňuji při ran-ai s přítelem Quantem. Potom pár týdnů regeneruji… snad to má taky tak :-)
Přestože jsem toho cvičení neměl dost a první dubnový víkend uběhl opravdu rychle, stáž jsem si užil. Myslím, že se vydařilo vše, co mělo. Klaplo vše - načasování (příště si radši vše napíšu), zázemí (Balkán a Kenkyukai) a jídlo (steaky i suši). No a aby to neznělo příliš spokojeně… Mrzelo mě jako vždy, když někdo z našich studentů nepřijel. Někdo, i když celý rok cvičí, prostě nakonec z různých příčin nemohl. Lituji. Pro jiné se džódó přesunulo do škatulky "jednou" anebo "příště"… Těch LITUJI mnohem víc. Začít není lehké, ale začít znovu je mnohem těžší. Na stážích, které organizuji nejsem sám, takže obvykle očekávám nějakou reakci, zhodnocení, radu anebo kritiku… Jakoukoliv zpětnou vazbu od ostatních. Paradoxně, čím jsou stáže džódó v ČR zaběhlejší a máme víc účastníků, tím je ten feedback slabší. Setrvačnost? Že bychom jeden rok vynechali? Organizátor prostě uvažuje jinak než jako host, každopádně ještě jednou děkuji za výuku a cvičení, za účast i za reakce a podněty.
Výlet do Ruska I o stáži v překrásném Petrohradě jsem psal. Rozepsal jsem se, ale určitě jsem nesdělil všechno, co jsem mohl. Původně jsem chtěl víc sdílet zážitky a zkušenost s peripetiemi na ruském konzulátu a svěřit se s obavami, které jsem díky tomu měl. Uvidíte to sami časem, až si začnu léčit žaludeční vředy a jiné neurózy. Chtěl jsem barvitěji popsat chutě blin a blinčiků se smetanou a mletým masem, pelmení a šašliku, ale neumím to. Nemám slov. Také jsem se chtěl chlubit svojí ruštinou, ale nebylo to tak slavné. (Ne)chtěl jsem obtěžovat srovnáváním Percovočky, Staličné, Moskevské a Ruského standardu… Do podobných reportáží to nejspíš nepatří, a proto výsledek ponechám k ústnímu předání (Poslední je pro mě vítěz!). Tak snad ještě pár postřehů z dódžó mimo reportáž, na kterou odkazuji výše. Před cestou se mě ptali, jestli to za to bude stát. Bude-li s kým cvičit. Je-li cvičení v Rusku na dostatečné úrovni. Popravdě, cvičení tradičního džódó tam, kam jsme jeli není na žádné úrovni. Jeli jsme ho tam představit, byl to hlavně výlet a malá oslava. Přesto jsem si nakonec zacvičil překvapivě dost. Jednak jsem měl možnost asistovat svému učiteli při cvičení s bokkenem, které až tak dobře neznám a neumím a taky jsem to mohl tři dny zkoušet s lidmi, které vůbec neznám. Stát proti Pascalu Kriegerovi není zrovna lehké i když víte, co máte cvičit. Už jsem to párkrát zažil. Tady jsem to často nevěděl. Nadto jsem ho po čase viděl při výuce úplných základů džódó, pro úplné začátečníky. Slyšel jsem, co zdůrazňuje a jak k vyučování přistupuje. Petrohradská stáž pro mě sloužila mimo jiné takový učitelský kurz. Tedy s přihlédnutím k tomu všemu definitivně ANO, stálo to za to.
Podruhé na
návštěvě ve Vídni První máj jsme trávili ve Vídni. Na jarní stáž jsme se vydali příliš brzy po dlouhém a vyčerpávajícím výletu, takže s omluvou jen na jeden den. Kvůli zvláštnímu harmonogramu, typickému pro stáže v Rakousku jsme si vybrali neděli. Cvičení společně vedl Michel Ducret (menkjo kaiden) a Jean-Pierre Pahud (oku-iri) oba ze Švýcarska. Náš začátek stáže nebyl nepodobný cvičení s bokkenem v Petrohradu. Po zahřívacím suburi a několika poznámkám k základním technikám jsme začali cvičit ve dvojici… Opět podobné cvičení úhybů a zachycení (kiri age, uke kaeši, uke nagaši atd…). Potom jsme cvičili Šintó rjú kendžucu, techniku sarin. Následovalo cvičení džódó. V jedné polovině tělocvičny učil Michel iai, v druhé jsme si opakovali kihon tandoku a katy. Nejdřív sami, podle svého uvážení - omote, čúdan. Později vybral Jean-Pierre a my cvičili kage. Byl to jeden z prvních seminářů, který vedl a jeho cvičení i výklad se mi líbil. Potkávám se s ním už roky hlavně v Cartigny, nicméně od loňské "nominace" na učitele jezdívá na stáže stále častěji. Vloni asistoval v Itálii na alpském semináři, potom mi pomohl v Tatě při zkouškách, cvičil jsem s ním v Saillonu a Ženevě. Opravdu cvičí velmi pěkně. Druhý trénink džódó pod Michelovým vedením jsme měli cvičit samidare, gohon no midare a okuden. Prostě zbylou část osnov. Michel Ducret umí také inspirovat a nabídnout prostor ke studiu. Jeho interpretace technik je trošku jiná, než ta Pascala senseie a ostatních učitelů, s nimiž cvičíváme. Není to žádná divočina, ale i jeho technika má sílu a razanci. Líbí se mi, jak cvičí samidare… mimochodem, znovu jsem při této sadě dostal ránu jak z děla, tentokrát přes prsty. Jsem rád, že jsme (sice unavení) do Vídně jeli. Je to za humny, těch pár hodin cesty zvládáme bez problémů. Snad by to zvládli i ostatní z Čech, Moravy a okolí. Nebyli tam, snad příště.
Znovu a rádi v
Holandsku Cvičení v Holandsku, alespoň jednou ročně považuji za vítanou povinnost. Počítám-li dobře, byl jsme tam letos cvičit po sedmé (od roku 2002). Poprvé jsem realizoval šílený nápad cestovat vlakem. Asi už to víckrát neudělám… No o tom jindy. Takzvaná centrální stáž probíhá v posledních letech v Amsterdamu a Almere. V pátek se cvičí v menším dódžó Shin-shinbuken, potom v některé tělocvičně v Almere, pár desítek kilometrů od Amsterdamu. Cvičívají tu Fredovi žáci z obou zmíněných měst a také z Groningenu. Posledních pár let se cvičení účastní také Kees Bruggink a jeho skupina z Harlemu. Letos přibyli také švédští, britští, maďarští a čeští džódisté. V pátek večer jsme procvičili nejprve kihon sótai. V dódžó bylo 27 účastníků, kteří cvičili rozdělení na dvě skupiny. Následně jsme cvičili různé formy učikomi geiko a nakonec kendžucu. Fred vybral katy aisuri, džú, surikomi a jako poslední inčú s krátkým mečem. Vždy pracovala jedna polovina, zatímco druhá pozorovala. Trénink skončil skoro o hodinu později, než bylo plánováno. V sobotu dopoledne jsme se přesunuli do Almere, do úplně nové tělocvičny na "předměstí". Po reihó a oficiálním otevření stáže Fred stručně představil a přivítal účastníky (celkem 36). Jeho nejstarší žák, Rob Stemmerik (v září 2010 mu bylo 80 let), vysvětlil co je na kaligrafii (godžó), kterou pro stáž připravil a mohlo se začít. Kihon tandoku, polovina omote waza, polovina čúdan. Pokročilejší pomáhali těm méně zkušeným, Fred spolu s Keesem ukazovali techniky a katy. Je to neuvěřitelné, ale Fred se pořád zlepšuje, mohu-li to tak říct. Jeho výklad je jasný a zřetelný, technika stále přesnější… a neuvěřitelně dynamická. Vloni na stejné stáži se mi zdál velmi opatrný, letos to bylo jiné. Vždycky požádal Keese, aby něco doplnil, ten měl pouze několik poznámek. V tomto duchu se cvičilo až do odpoledne, přidávali se další katy, wazy a cvičení. Místo tu měly "nové" formy učikomi pro sakan a v kasumi omote. Po čase se mi podařilo spáchat takové drobné, ale dobře viditelné faux pas. Zatímco probíhaly zkoušky, mohli ostatní individuálně cvičit. Dal jsem si přestávku a… co čert s Fredem nechtěl, byla po mě sháňka. Takže na společné fotografii nejen nesedím v první řadě s ostatními členy rjú, ale nejsem tam vůbec. Ale v Amere jsem ten den byl, mám na to svědky :-) V sobotu večer jsme se přecpávali až obžírali v místní sushi restauraci, kde probíhá permanentní akce "sněz, co můžeš". To byla změna oproti loňsku, kdy se "sněz, co můžeš" odehrávalo v restauraci čínské. V neděli jsme se věnovali dalším technikám v podobném duchu, jako v sobotu. Nejprve cvičení s bokkenem (kihon) a potom katy. Naše skupina probírala kage a samidare, zatímco méně pokročilí dokončovali omote a čúdan. (Při samidare jsem nedostal ani po hlavě, ani po prstech… ale téměř jsem jednomu s partnerů rozpůlil hlavu. Ta sada je zakletá.) Fred spolu s Keesem přecházeli od nás k ostatním a přidávali rady a opravy. Poslední čtvrthodinka byla znovu určená začátečníkům, kteří si vybírali své partnery mezi námi. Cvičení v Almere uteklo jak nic… Po obědě jsme se vydali na nádraží a pěkně domů. Z Holandska jsme si odvezli spoustu informací z dódžó a skvělý archivní Edam od Quantů. Fredova rodina nám zase celý víkend podstrojovala a starala se o nás, takže jsme se na návštěvě cítili jako doma. Děkujeme Přestože jsem ve vlaku téměř přísahal, že už nikam nepojedu, že budu alespoň půl roku odpočívat, probleskla mi den po návratu hlavou myšlenka… co takhle Würzburg v červnu? Nakonec jsem si to rozmyslel a holandská centrální stáž se pro letošní školní rok stala posledním seminářem džódó. V červenci nás čeká letní škola v Německu a od podzimu začínáme nanovo… Přidejte se.
text: Patrik
Orth Zlín, 6. června 2011 webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
