|
Deník z letní školy
džódó 2010 Evropská federace džódó (FEJ) pořádá vedle ostatních seminářů, každoročně týdenní letní školu, gaššuku pro své členy a vlastně nejen pro ně, kterou vede Pascal Krieger a ostatní certifikovaní učitelé této organizace. Od léta 2001 jezdím na tyto letní školy pravidelně i já, v posledních letech spolu s dalšími českými džódisty. Chtě nechtě srovnávám, a asi nejsem sám, předchozí letní školy s těmi následujícími. Snažím se uchovat v paměti co možná nejvíc, zapamatovat si, jaké to kde bylo a dokonce, co jsme se kde učili. Hledám a nacházím podobné i různé věci při cvičení a mimo něj, protože tyto intenzivní stáže jsou různé a přesto v lecčems podobné. Každoročně se potkáváme s desítkami starých známých, různě pokročilých džódistů, učitelů a žáků, na více či méně podobných místech kdesi v Evropě, abychom společně studovali úplné osnovy tradičního Šintó musó rjú džó a souvisejících disciplín. Nocujeme ve stanech, chatách nebo různě vybavených pokojích, v postelích, na palandách i karimatkách, stravujeme se v jídelnách a restauracích a hlavně cvičíme. Nejčastěji na hřištích, v tělocvičnách, příležitostně kdekoliv, kde je kousek místa a trochu stínu. Pro někoho se taková letní škola může jevit jen jako "jiná dovolená", kde si prostě zacvičí vedle jiných způsobů aktivního odpočinku, pro mě jde už desátý rok o jeden z pravidelných vrcholů cvičební sezóny. Není to atrakce, jednorázový seminář, ale součást pravidelného cvičení, kterému se věnuji. Vždycky, tedy na každé stáži, se snažím pojmout co možná nejvíc informací, ale právě tady máme nejvíc prostoru, cvičebních partnerů a učitelů. Užívám si potěšení, které mi džódó poskytuje a zároveň se musím vyrovnat s vlastními chybami, jichž jsem si vědom a obtížemi, které jakékoliv studium přináší. Na letní škole FEJ mám možnost sjednotit případné změny ve výuce a zároveň hned zjistit jak a jestli fungují… Snad to podobně vidí i ostatní.
ze semináře (pro zvětšení klikněte) Jaká tedy byla letní škola tradičního džódó, která se uskutečnila v Maďarsku, poblíž Budapešti na začátku letošního srpna? Jedním slovem skvělá. Jedním slovem ale čtenáře a zvláště toho, který tam nebyl a zajímá se, neuspokojím. Takže trochu podrobněji. Účastníci stáže, téměř půldruhé stovky (!), byli dobře ubytovaní a velmi vydatně krmení v areálu olympijského centra v Tatě. Dokud to šlo, cvičilo se na dostatečně velké ploše fotbalového hřiště, jakmile začalo pršet, stačilo se přesunout do veliké haly, pár desítek metrů od něj. Jako obvykle byl první půlden (sobotní odpoledne) určený pouze učitelům, zatímco druhý den (celá neděle) se k nim přidali "group leadeři", vedoucí dódžó a skupin bez certifikovaného učitele. Cvičení pro vedoucí a učitele začalo společným setkáním a pozdravem před kamizou. Tady nám Pascal sensei vyložil téma semináře, které vyjádřil čtyřmi znaky na jedné z kaligrafií. Tyto znaky (tvar, správný, opravit a stín) přečetl jako katači wa tadašikereba kage wo naosu a vyložil: pokud je forma (tvar) správná, opraví svůj stín. Vysvětlil, že je třeba ukázat žákům cestu a to právě na začátku jejich cvičení, podobně jako musíme ukazovat dětem, co a jak mají dělat. Později se osamostatní a třeba najdou vlastní způsob… ten bude ale na původní navazovat. Netroufám si přesně interpretovat senseiův výklad, věřím ale, že je význam tohoto patrně abstraktního úsloví docela jasný. Pascal sensei zdůraznil, že ačkoliv máme na semináři, jako je tento, různé učitele s jistými odlišnostmi v pohybu i vnímání, stále studujeme jednu disciplínu a nezabýváme se různými styly. Po tomto úvodu jsme nejprve procvičili kihon tandoku (základní techniky bez partnera) rozděleni do skupin pod dohledem jednotlivých učitelů. Pascal sensei potom vysvětlil klíčové body důležité pro každou techniku, ukázal vše na příkladech (s partnerem, tj. sótai) a umožnil všem, aby pokládali své otázky. V této fázi jsme spíše sledovali a poslouchali výklad. Později a hlavně během horkého odpoledního cvičení jsme měli cvičit úplné sady kat omote, čúdan a ran-ai. Poslední z nich jsme sice nestihli, bylo ale jasné, že vše procvičíme, uvidíme a uslyšíme ještě alespoň jednou. Trénink pro učitele slouží právě ke sjednocení výuky a výkladu, který předávají dál. Při tomto přenosu se chyby a rozdíly násobí a rozšiřují. Během těchto hodin Pascal sensei ocenil práci vedoucích skupin právě proto, jak je (podle jeho slov) těžká. Čas od času se totiž vrátí z podobné stáže a musí svým žákům ukázat, jaké věci je třeba se přeučit… A právě proto, že dosud nejsou oficiálními učiteli, narážejí často na nedůvěru či odmítání. Zde je třeba hlavně ze strany těchto začínajících učitelů mnoho benevolence (džin) při vyučování a to není snadné.
ze semináře (pro zvětšení klikněte) Od pondělí jsme pokračovali všichni společně, velmi intenzivně, třikrát denně. Každé ráno na takové letní škole cvičíme kihon sótai ve vysokém tempu, bez vysvětlení a přestávek. Nejčastěji začínáme od 6.00 nebo půl sedmé a pokračujeme až do snídaně. Učitelé se ráno věnují džutte a kusarigamě. Po prvním raním cvičení býváme stále ještě trochu ospalí a často promočení. Málokdo se kvůli snídani převléká, většinou chvátáme ke stolům a zpátky "do dódžó". Tento model byl zachován i v Maďarsku - trénink začínal v šest, snídalo se po osmé. Vždy po jitřním hodinovém sótai zbylo pár desítek minut na párové cvičení s bokkenem. Následovala rychlá snídaně a krátká přestávka. Před prvním společným dopoledním cvičením, tedy v pondělí jsme po deváté hodině ranní nastoupili ke kamize, abychom oficiálně zahájili gaššuku. Nejdříve Pascal sensei přečetl pár vět v maďarštině (?), ještě jednou jsme si poslechli výklad k tématu letní školy a také pár informací k dalšímu programu stáže. Následoval přesun na hřiště a cvičení s bokkenem. Před každým blokem, nebo v jeho závěru jsme věnovali několik minut právě cvičení kendžucu. Během celého týdne jsme probrali všechny techniky Šintó rjú kendžucu, nadto základní pohyby meče, seky i párová cvičení (kiri otoši, uke kaeši, uke nagaši, kiri age). Po kendžucu jsme znovu procvičovali džó, nejdříve omote waza. Pascal sensei vždy během stáže vybral někoho z učitelů nebo starších žáků, aby předvedli celou sadu kat, ostatní je potom cvičili. Po třiceti nebo čtyřicetiminutových blocích cvičení jsme v přestávkách v osvěžujícím stínu znovu pokládali otázky k jednotlivým bodům různých kat a technik. Kvůli zdůraznění některých pohybů jsme měli možnost zkusit jakési drily pro některé z technik omote (kasa no šita, neja no uči). Nejen u omote, ale také později bylo znovu řečeno, že existují různé varianty pohybů a aplikace, ale my procvičujeme jednu společnou formu. Odpoledne jsme, po kendžucu, pokračovali hlavně v čúdan waza a půlhodinka zbyla i na ran-ai. Přitom jsme měli mnoho práce s pokročilejší formou kuri cuke (zastavení a přidržení rukou), s metodou pro čúdan waza, k níž bylo popsáno více detailů, na které jsme se měli soustředit. Tady už se pochopitelně masa účastníků stáže rozdělila a dál tříštila na začátečníky a pokročilejší. S každou skupinou pracovali ostatní učitelé na jejich tématech. Učitelů bylo tentokrát méně než obvykle. Vedle Pascala Kriegera, to byli (dle seniority) Michel Ducret, Fred Quant, Kees Bruggink, Gilles Tache, Yves Galley, Michael Söderkvist a Vincent Borondo. Nakonec na poslední chvíli nemohli přijet Sylvain Creuzet, který měl na cestě nehodu a kvůli rodinným důvodům Jean-Claude Hamel. Večerní program na letní škole bývá zčásti společný, zčásti samostatný. Vedle posezení a postávání při skleničce s přáteli je to také představení jednotlivých účastníků, ukázka kaligrafie, mondó - otázky a odpovědi o škole apod. Letos jsme při představení naší skupiny napočítali šest česko-moravských a jednu česko-americkou hlavu. Zklamáním pro mě byla absence slovenských džódistů z FEJ, (čekaným) překvapením nezájem těch maďarských ze ZNKR. Další ranní cvičení jsme byli o poznání unavenější, někteří za sebou měli už dva dny intenzivního cvičení a těla žádala regeneraci. Vstávalo se špatně, tráva byla studená a mokrá, brzy začalo oslňovat slunce. Na druhou stranu jsme se mohli těšit na další pokročilejší techniky kage waza, samidare a gohon no midare, které nás čekaly během úterního sedmihodinového cvičení. Vedle společného cvičení kendžucu jsme těmito wazami procházeli ve stále menším počtu. Pascal sensei zmínil, že na takovém semináři se člověk naučí více konkrétních technik a má toho využít, odvézt si je, ačkoliv většinu "poztrácí". Na druhou stranu říkal a je vidět, že on i většina učitelů dodržují jednotný systém výuky. Nové techniky se učíme teprve, když nám to doporučí vlastní učitel. Stejně tak načínáme nové sady těchto technik, jinými slovy přestávky na konci jedné série, před začátkem jiné jsou delší. Mezi některými z nich bývá tato pauza ještě výraznější, typicky po ran-ai. Takže kage waza se cvičí nejdříve po dosažení 1. danu, samidare často až po 2. danu, okuden waza až po třetím. Tato pravidla sice nejsou závazná, ale podobný postup je zřejmý, stačí se na stáži dívat kolem sebe. Během této letní školy jsem si víckrát ověřil, že i když znám dost technik, zdaleka nemohu říct, že je mám zvládnuté bez chyby. Stále potřebuji mnoho pokusů k přesnému zacvičení toho, nebo jiného pohybu z omote a čúdan waza, které jsou na začátku. Na druhou stranu díky znalostem pokročilejších pohybů lépe chápu ty základní. Pascal sensei vysvětlil, že při postupném studování technik džódó nalézáme nápovědy, platné do budoucna. Jsem si jistý, že to platí i naopak… Měsíc před letní školou mi sensei vysvětloval obecné principy kage waza, nevím, jestli proto, ale tentokrát mě nechal cvičit celou sadu spolu s Vincentem Borondem před ostatními v naší skupině. Měl jsem nahnáno, že cosi zapomenu a pokazím, stejně jako vždycky, když cvičím před svým učitelem. Stejné obavy jsem vnímal, když jsem několikrát na stáži stál proti Pascalovu meči nebo holi a podobný výraz jsem viděl v očích ostatních (učitelů), kteří proti němu stáli a měli ukazovat celé sady nebo jednotlivé techniky. Toho jsem si nejspíš dříve nevšímal. Kage waza sensei příliš nevysvětluje, mluvívá právě o těch obecných principech, o typickém rytmu a velkém dýchání. Více informací jsme dostali v úterý odpoledne k samidare waza, sadě šesti kat, velmi prostých a přímočarých pohybů s džó. Ve srovnání s kage a následující gohon no midare jakoby volný čas k provedení pohybu zmizel. Vycházíme protivníkovi naproti a máme jeden pokus, buď se vše stihne teď, nebo vůbec, to platí pro šidačiho i učidačiho. Další část úterního tréninku pokročilých jsme věnovali sadě gohon no midare. Nevím, jak ostatní, já mlel z posledního. Gohon no midare jsme ale měli cvičit trochu jinak, plynule bez napětí, jakoby Pascal sensei věděl, že potřebujeme odpočinek. Tyto techniky se zpravidla cvičí maximální rychlostí, jsou to dlouhé a intenzivní katy, je třeba přemýšlet, cvičit velmi přesně, úsporně a nadto správně dýchat. Bez správného dýchání a šetrných pohybů se to prostě neucvičí. Jenže to se dělá po polovině letní školy už stěží. Nakonec jsme ještě měli pomoci méně pokročilým s jejich tréninkem. Měli si vybrat někoho z nás, vystát u něho frontu a cvičit s ním několik technik podle vlastního výběru. Toto děláme na stážích docela často, protože pokročilejší by měli pomoci těm méně zkušeným. Oproti tomu začátečníci by se neměli zdráhat cvičit s učiteli a staršími žáky. V úterý večer Pascal sensei připravil obvyklou noční ukázku kaligrafie, ve středu se necvičilo. Někdo jel na výlet do Budapešti, další do Visegrádu anebo jinam… Jako obvykle byli i tací, kteří zůstali v Tatě a dokonce cvičili. Večer jsme měli možnost posedět a ptát se Pascala Kriegera na věci související s rjú (mondó)… Hned vysvětlil, že historie džódó je pro něj osobně zajímavá teprve posledních čtyřicet let. Tehdy sám začal s tréninkem, hlouběji nepátrá. Působí to zvláštně, ale dává to smysl. Pascal sensei se tolik nezabývá historií školy, jako jejími technikami. I pro nás bývá zajímavější dozvědět se něco o cvičení před čtyřiceti lety, v době kdy v džódó cvičilo pár lidí. Tehdy se tréninků v Rembukanu účastnilo stabilně 8 nebo 9 džódistů, z toho 2 i 3 mimojaponští. Většinou šlo o policisty, kteří prostě cvičili v práci, proto si mohli dovolit cvičit denně a také jejich přístup ke cvičení byl jiný. Navíc, kromě Šimizu senseie, nebyli příliš vstřícní ke gaidžinům. Dva dny před zkouškami mě zaujala zmínka o Pascalově zkoušce na 4. dan… Už dříve nám říkal, že jeho učidači byl tehdy Nišioka sensei, tentokrát ale popsal, co bylo obsahem zkoušek - všechny techniky od omote po kage waza (tj. víc než 40 kat). Myslím, že při tehdy šlo spíše o všeobecné prozkoušení žáka vlastním učitelem, než o precizní prezentaci tří nebo pěti nacvičených technik před zkušební komisí. Byla to prostě jiná doba. Čtvrteční cvičení bylo zpestřené celodenním mlčením (musei no hi). Nejde o žádný starojaponský zvyk, spíše o netradiční vybídnutí k přísnějšímu cvičení. Člověk, který nemůže komunikovat s ostatními v dódžó, bude víc soustředěný na svůj vlastní trénink. Postupně si uvědomí vzdálenost, načasování, zaměří se na detaily, na držení zbraně (tenouči) a kontrolu (kime). Cvičit potichu (pouze s hlasitým kiai) je ideální metoda tréninku, řekl bych. Navíc je atmosféra v dódžó trochu jiná, klidnější, mnozí si právě teď začnou hlídat, jak se vlastně chovají. Možná jen proto, že se obávají, aby nebyli příliš vidět a slyšet. Celodenní program pro toto tiché cvičení byl nabitý k prasknutí. Od 6.00 kihon sótai a bokken, od 9.00 hodinu kendžucu a učikomi (drily) s džó. Od 10.00 do oběda katy omote, čúdan a ran-ai. V půl čtvrté znovu třicetiminutovka kendžucu a potom hodina Učida rjú tandžó (krátká hůl). Nakonec druhá polovina osnov od kage výš. Vlastně jsme opakovali s jinými partnery to, co už známe. Nicméně mnozí měli možnost během čtvrtečního tréninku cvičit jednu (či dvě) nové techniky. Přiznám se, že ten den mi cvičení nešlo, nebyl jsem dost odpočatý, od rána mi modral a fialověl prst, s nímž jsem včas neuhnul před blížícím se bokkenem, ozývaly se i ostatní podlitiny na těle od holí většiny z partnerů, s nimiž jsem ty čtyři dny cvičil. Přistihl jsem se, jak uhýbám příliš brzy, aby už to nebolelo… Pokoušela se o mě viróza, takže během musei no hi, jsem se spíš litoval, namísto poctivého cvičení. Možná právě proto, jsem byl ten den neohrabaný a pomalý. Málokterý z pohybů jsem stihl včas, takže jestli někdo v dódžó ten den necvičil soustředěně, asi jsem to byl já. V sedm večer Pascal sensei ukončil všeobecné mlčení a brzy na to vyvěsil seznam technik pro zkoušky, které měly proběhnout v pátek odpoledne. Páteční ranní trénink trochu zkrátil docela vydatný déšť. Dopoledne jsme se přesunuli do veliké tělocvičny, kde bylo nutné stihnout postupně čtyři techniky kendžucu s kodači (krátký meč), okuden waza - poslední sadu v osnovách džódó a ještě krátkou přípravu na zkoušky. Kendžucu s krátkým mečem už necvičili všichni, spíše jen ti, kteří už je znají. Ostatní opakovali předchozí katy. Ještě mnohem méně bylo těch, kteří se věnovali okudenu. Vedle učitelů to bylo jen málo pokročilých džódistů, jak jsem psal výše, vyžaduje se zde poměrně vysoká technická (i formální) úroveň. Pro mě je okuden waza nové téma, učím se teprve dvě techniky a zatím je spíš memoruji… Pascal sensei naposledy přerušil trénink a povzbudil nás k posledním dotazům semináře. Když na ně odpověděl, začalo volné cvičení. Vzhledem k mému nepříjemnému kašli, který obtěžoval i ostatní jsem se omluvil a opustil dódžó o něco dřív. Na zkoušky jsem se chystal po svém - v posteli a s čajem. Ostatní začali pilovat techniky, které měli určené pro své stupně. Zkoušky na letní škole FEJ obecně probíhají podle pravidel této federace. Ve zkušebním řádu jsou požadavky na jednotlivé stupně, nicméně konkrétní techniky vybírá a zveřejňuje předseda technické komise obvykle nejdříve den před zkouškou. Jisté je, že kandidáti musí vždy odcvičit kihon tandoku i sótai. Potom čtyři, pět nebo více konkrétních kat na obou stranách, s bokkenem i holí. Na vše mají jeden pokus. Například pro sandan bylo letos třeba odcvičit osm kat džódó a jednu katu kendžucu… Nadto museli kandidáti na druhé a třetí dany počítat s dalšími požadavky a doplňujícími dotazy komisařů. Ke zkouškám, na které se hlásíme po doporučení vlastního učitele, si partnera vybíráme sami. Je třeba, aby znal ty techniky, které máme zacvičit. Tentokrát se přípravě věnovalo jen málo času, ne víc než hodina. Pro někoho je to dost, pro jiného málo… Sám jsem si každou katu zacvičil se svým partnerem pouze jednou, pár minut před zkouškou. Pro mě osobně je taková metoda ideální. Po půl čtvrté to vypuklo. Dvě zkušební komise měly hodnotit kandidáty na kjú i dany zvlášť. Nejprve všichni kandidáti zacvičili kihon tandoku, potom všichni od 4. kjú nahoru kihon sótai, s džó i bokkenem. Po hodině cvičení, možná později pokračovaly zkoušky na jednotlivé stupně. V tělocvičně bylo dusno. Každý kdo měl cvičit, byl aspoň trochu nervózní. Hole neposlouchaly, ruce byly příliš mokré. Po každém odzkoušení se členové komisí poradili, přivolali kandidáty a seznámili je s výsledkem. Připomínkovali chyby, upozornili na nedostatky a pochválili zvlášť dobře zacvičené části. Asi nikdo nezacvičil vše perfektně, každý měl důvod k zamyšlení do budoucna. Při takových zkouškách je třeba zachovat rozvahu a klid, přestože víte, že to či ono necvičíte ideálně. Nedat najevo chybu. Vyřešit problém tak, aby člověk nebyl v nebezpečí - jestliže dokážete navázat, nebo nadále kontrolujete situaci, dostanete snad druhou šanci, i když kata neproběhla, jak měla. Komisaři někdy umožní ještě jeden pokus. Když se kandidát zastaví, zatímco partnerova zbraň visí nad jeho hlavou, patrně neuspěje. Přísné bývá posuzování ran-ai, tam se opravný pokus často nenabízí. Techniky pro vyšší stupně mohou být matoucí, jsou vybírány a kombinovány tak, aby to člověka pletlo. Navazující situace bývají podobné, nikoliv stejné. Po čtyřech či pěti hodinách čekání a cvičení bylo po zkouškách. Většina kandidátů uspěla, někteří musí počkat na další příležitost, půl roku nebo rok. Všichni čeští džódisté svou zkoušku složili, takže kromě vyšších kjú se u nás zmnožil počet držitelů danových stupňů (júdanša). První gratulace přicházely vzápětí, další ještě v průběhu večera. Jako i jinde na stážích poslední večer probíhá sajonara party. Tu zahájil proslovem nejstarší účastník stáže Rob Stemmerik z Holandska, který v následujícím týdnu oslavil 80 let. Rob všechny pozval na skleničku a my mu rádi připili na zdraví. Letošní závěrečný večer byl spojený s ochutnávkou maďarských vín, moravské slivovice a podobných vitaminových nápojů. Ranní volný trénink začal až v 7.00 a přiznám se, že jsem si ho odpustil. Viróza mě neopustila, spíše se ke mně přivinula o poznání těsněji, takže jsem toho poslední den stáže mnoho nenacvičil. Poslední dopolední keiko jsme mohli už tradičně vyzvat k společnému cvičení učitele a nechat se od nich opravovat. Poslední cvičení si každý zkusil maximálně užít, kdo zrovna nebyl na řadě, pozoroval ostatní cvičící. Půl hodiny před koncem proběhla ukázka - enbu určená účastníkům stáže. Fred Quant ji sestavil tak, že skončila minutu před plánovaným koncem letní školy… neuvěřitelné načasování. Nezbylo než se uklonit, poděkovat učitelům, organizátorům a spolužákům, rozloučit se a vyrazit k domovu. Na této skvělé letní škole jsem si výborně zacvičil. Jako obvykle jsem se díval kolem sebe a sál informace. Tato škola byla v něčem stejná, jako ty předchozí, ale zároveň úplně jiná. Asi nejsem sám, kdo se z podobného cvičení vrací stále unavenější, ale o to víc spokojený. Na letní škole, na podobných cvičeních se necháváme inspirovat ostatními, těšíme se z jejich společnosti a využíváme příležitost vzdělávat se s nimi. Každé z těchto setkání nás posouvá na cestě hole, po které jdeme. Jak naznačil Pascal sensei stoupáme do kopce, vidíme nejasně jeho vrchol a další objevujeme za ním… A tento i ostatní vrcholky jsou zřetelnější tak, jak postupujeme výše. Do tohoto kopce jdu rád. Úplná fotogalerie: zde text a fotky: Patrik
Orth webmaster Tenšin dódžó 2006 - 2012 - přebírání textů a fotografií jen s vědomím autora stránek webhosting poskytuje DOBRÁ SPOLEČNOST.cz
|
